Na brankáře je při každém zápase kladen obrovský tlak

Jestli jsou stále v našich klubech hráči, kteří patří do kategorie „no name“ dříčů, co jedou stále naplno a bez kterých by se hvězdy neobešly? Ti, co mají poctivý přístup a nemají pořád připomínky? Ti. kteří soupeřům nedají nic zadarmo a na hřišti jsou neskuteční bojovníci a odvedou práci za dva? V týmu Gullivers Brno jeden takový je, jak zhodnotil trenér Roman Janda: „Z Gulls Brno? Matyáš Krupa, teď už druhý gólman z A-čka. Vloni v KB lize ukázal všem, jak na to má. Vždy skromný. A čestný a férový.“

Trenér a tvůj tým v tobě vidí dříče. Co tě jako první napadlo, když jsme tě kontaktovali se žádostí o rozhovor?
Nechci polemizovat nad tím, jestli dříč jsem, nebo ne. Ale vážím si toho, že se tu můžu rozepsat. Takováto nominace od bývalého trenéra mě určitě zahřála u srdíčka (tímto tě zdravím, Romčo) a doufám, že toho po přečtení nebude litovat.

S rolí dříče se pojí především chuť vyhrávat, ale také zodpovědnost za výsledek. Kde bereš svou motivaci k „lítání“ po hřišti?
Já jako gólman lítám tedy spíš po brankovišti a občas je to opravdu náročné. Na brankáře je při každém zápase kladen obrovský tlak, u vypjatých zápasů mají zodpovědnost za výsledek a i ta nejmenší chybička může vést k prohře. Před naplněnou halou v závěru utkání není jednoduché psychicky ustát zaviněný gól. Já se snažím hodit vše za hlavu. Nezatěžuji se předchozími zákroky, pískotem diváků nebo čímkoliv jiným. Důležité je se vzchopit a soustředit se na zákroky, které ještě přijdou, ty můžou rozhodovat.

Když jsi s florbalem začínal, napadlo tě někdy, že tě tak pohltí?
Začal jsem docela pozdě, asi ve dvanácti, a rozhodně jsem nebyl nějaký objev roku. Byl to pro mě nový sport a prostě mě bavil. V „mladšácích“ jsme byli jen dva gólmani, takže i když to byla asi bída, občas jsem chytal. Prošel jsem si sokolské turnaje v mini tělocvičně s rozbitými parketami, ale nevadilo mi to, byl jsem rád, že chytám. Na toto období už teď docela nostalgicky vzpomínám. Ve „staršácích“ už jsem se trochu rozchytal a dostával jsem i docela hodně prostoru. V Gulliverech jinak bylo v každé kategorii poměrně hodně gólmanů a prosadit se, byl vždycky boj. Nyní jsem první rok v mužích a jsem v kádru A-čka, takže spokojenost.

Nekecá, nefňuká a nestěžuje si, jen prostě maká. Platí to o tobě?
Ono je to v té mojí gólmanské nátuře, já se na to radši prostě vykašlu. Občas si v bráně trochu zanadávám a jsem v klidu.

Často zazní – ten dře a maká ještě bokem? Co navíc bokem mimo trénink ještě děláš?
Já jsem byl od malička sportovně založené dítě, každý sport si rád vyzkouším. Momentálně mimo florbal hraji pravidelně squash. Rekreačně si občas chodím pinknout tenis nebo zaplavat.

Chci-li po hráčích aktivitu a docházku na trénink, tak nezřídka se vymlouvají na školu, platí to i tobě?
To je klasika, samozřejmě je škola občas časově náročnější, ale nepamatuji si, když jsem naposledy vynechal trénink kvůli učení. Všichni říkají, jak je důležité si na to správně rozdělit čas. Tak to já třeba vůbec neumím. Tak nějak se to naučím po nocích a většinou to dobře dopadne. Tenhle rok maturuji na Jarošce (Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše – matematická profilace), tak snad klapne i to.

Mnoho lidí více vyzdvihuje hráče, který tři branky vstřelí, než toho, kdo třem obdrženým gólům zabrání. Není to někdy deprimující? Jak se s tím vyrovnáváš?
Je to deprimující a není to fér. Ale všichni už si asi zvykli. Navíc ten kdo tomu rozumí, ten to ocení.

Prožíváš hru? Jak pouštíš ven své emoce?
Při hře se snažím být v klidu. Většinou zdviženou pěstí oslavím povedený zákrok, občas si i zařvu. Po vstřeleném gólu nebo vychytaném nájezdu už emoce pustím trochu víc. Pokud ale zrovna nechytám a jsem dvojka, fandím z plných plic až do mrtvých hlasivek.

O dříčích je známo, že i kdyby měli umřít, tak nastoupí na palubovku. Jak bojuješ s nemocemi, máš nějaký zaručený tip, jak být stále fit a makat naplno? Neskolí tě už rýmečka?
Zrovna tenhle týden mě ta zlá rýmečka málem skolila. Moje rutina vypadala škola-postel-trénink. Lehčí nemoci se snažím léčit za normálního fungování. Po nonstop proleženém víkendu jsem hodně váhal, jestli v neděli večer nastoupit. Nakonec jsem do toho šel a vyplatilo se.

Dříči jsou známí i tím, že jsou dobří prognostici a mají vize. Kde vidíš svůj současný tým za dva roky. Jinými slovy, dokážeš si tipnout kolik spoluhráčů budeš mít za dva roky ještě kolem sebe?
Tak moje i týmová vize jasná, postoupit do první ligy. Já doufám, že se nám to v průběhu těch dvou let podaří. Máme mladý a nadějný tým, který tvoří skvělou partu a na postup má. Kádr se nám asi rozroste o mladší ročníky, ale s nějakými výraznějšími odchody nepočítám.

Matyáši, děkuji za rozhovor a šťastnou cestu za postupem.