Osobnost měsíce října – Agnieszka Iwanuszek

Agnieszka Iwanuszek; FOTO: Michal Raszka

Není to o tom vyhrát kanadské bodování

Jestli jsou stále v našich klubech hráči, kteří patří do kategorie „no name“ dříčů, co jedou stále naplno a bez kterých by se hvězdy neobešly? Ti, co mají poctivý přístup a nemají pořád připomínky? Ti. kteří soupeřům nedají nic zadarmo a na hřišti jsou neskuteční bojovníci a odvedou práci za dva?Juniorky a ženy FBC Třinec: „Za Třinec je správnou volbou Agnieszka Iwanuszek. Hraje za třinecké dorostenky a juniorky (je v nich kapitánka). Strašně moc na sobě maká a je hodně skromná.“

Trenér a tvůj tým v tobě vidí dříče. Co tě jako první napadlo, když jsme tě kontaktovali se žádostí o rozhovor?
Byla jsem mile překvapena. V týmu je určitě víc lidí, kteří jsou velkými dříči, a co mě od nich liší, to je těžké říct. Za svou silnou stránku považuji vytrvalost. Když něco opravdu chci, jdu si za tím a dělám pro to všechno. S tím se asi trochu váže i tvrdohlavost 😊 Komunikuji s hráči na hřišti i mimo něj, chci aby se každý v týmu cítil dobře. Hodně chválím, na tréninku i na zápase, v šatně i jinde. Mě osobně pochvala vždy povzbudí, takže chci motivovat i jiné. V samotné hře si asi nejvíc věřím v osobních soubojích, sice rychlostně nedoběhnu každého, ale myslím si, že umím vybojovat hodně míčků. Když občas nastane nějaký světlý den, tak zvládnu využít i techniku, ale to se zrovna často nestává.

S rolí dříče se pojí především chuť vyhrávat, ale také zodpovědnost za výsledek. Kde bereš svou motivaci k „lítání“ po hřišti?
Mám své cíle, které bych chtěla dokázat. Myslím si, že je to celkem důležitá věc, vědět čeho chci dosáhnout. Jsou časy, kdy se nedaří, a když už vážně nic nepomáhá, je ta vize splněného snu jistý způsob motivace to nevzdávat. Nejdůležitější je pro mě radost ze hry. Každá vteřina na hřišti je nenahraditelná a nikdy nevíme, která může být ta poslední. Stává se že na to zapomenu a trápím se zbytečnými maličkostmi a potřebuji připomenout ten důvod proč to dělám. Kdybych měla vybrat někoho, kdo je mi vždy oporou, byli by to rodiče. Pokaždé umí najít ta správná slova jak mě povzbudit. Chtěla bych jim to jednou náležitě oplatit, aby na mě mohli být hrdí. Nechci ale pominout zbytek rodiny a všechny své přátele a hlavně trenéry, kteří samozřejmě taky odehrávají důležitou roli při mé podpoře. Jsem jim za to velmi vděčná.

Krajské výběry – zleva: Jiří Kajfosz, Vendy Maroszová, Aga Iwanuszek a Nikola Liberdová; Vpravo v dresu FBC Ossiko Třinec; FOTO: Jan Komár

Když jsi s florbalem začínala, napadlo tě někdy, že tě tak pohltí?
Popravdě jsem už od začátku byla blázen do florbalu. Pamatuji si, že poprvé jsem florbalku držela v 7. třídě na tělocviku a tehdy mě to hodně začalo bavit. Občas jsem chodila ráno před vyučováním do školy hrát s kluky, i když jsem to vůbec neuměla. V 8.třídě jsem k Vánocům dostala svou první florbalku. O půl roku později jsem chtěla začít trénovat víc než jenom ve škole. Zrovna v té době uspořádal třinecký florbalový klub nábor dívek všech věkových kategorií a já byla rozhodnutá, že se zúčastním. Tak jsem se dostala do klubu. Bylo nás víc nových holek, rychle jsme se skamarádily a makaly spolu na letní přípravě, později i mimo tréninky pravidelně docházely na tréninky žen a bokem trénovaly střelbu a nahrávky. Během své první sezóny jsem nastupovala za dorostenky, přestože jsem věkem byla ještě starší žákyně. Nějakým zázrakem jsem v lednu byla nominovaná na tréninky výběrů, za co jsem byla hrozně ráda, protože nic takového jsem nečekala. Hned druhým pro mě velkým úspěchem byla účast na ODM. Byl to můj první velký florbalový zážitek. Hrát proti holkám z celé republiky bylo zase o něco jiné než proti soupeřkám z kraje. Díky skvělému týmu jsme se umístily první. Moje první florbalová medaile hned po roku pravidelného hraní. Nic víc jsem si nemohla přát. Druhým rokem bylo pro mě cílem zahrát si za juniorky, co se mi taky povedlo a na konci sezóny jsem společně s holkami oslavovala titul. Dosud nejvíc emotivní víkend v mém životě, když jsme po vydařené sezóně hrály finální zápas proti Brnu, na který se přišlo podívat hodně lidí, vytvořili úžasnou atmosféru a my na konci zvedly pohár nad hlavu. Stejně vysoce cením víkend o měsíc později, který jsem strávila v Plzni v kádru Moravskoslezského a Olomouckého výběru. Dostat nominaci beru jako svůj největší úspěch. Výběry jsou snem snad každého, mě se splnil a jsem za to moc vděčná. Měla jsem vždy to štěstí hrát a trénovat s nejlepšíma, to je to co mě posouvalo výš. V září jsem zahájila svou třetí sezónu a florbal se pro mě stal stylem života. Neumím si představit život bez florbalu.

FOTO: Jan Komár

Nekecá, nefňuká a nestěžuje si, jen prostě maká. Platí to o tobě?
Na tréninku si nestěžuji. Věřím trenérům, že ví co dělají. Svou práci vykonávají naplno a dobře. Občasná poznámka že už nemůžu se stává, ale vyloženě ve chvílích, kdy s holkami žertujeme. U rozcvičky prohodím pár slov se spoluhráčkami, něčemu se zasmějeme, ale na tom to končí. Mám ráda, když v týmu panuje dobrá nálada, a snažím se jí vytvářet. Později už věnuji pozornost jenom cvičením nebo hře. Stává se, že se nedaří nebo mě něco nebaví, ale nemám potřebu to říkat nahlas. To ničemu nepomůže.

Často zazní – ta dře a maká ještě bokem? Co navíc bokem mimo trénink ještě děláš?
Stává se, že tohle slyším. Potěší to, když se dřina vyplácí a jde vidět. Tenhle rok je to jiné. Tréninkově jsem vytížena tak, že téměř žádný čas mimo trénink nemám. Takže na nich nechávám maximum. Když nějaký odpadne, vynahradím si ho jiným způsobem, třeba výšlapem na všem třineckým florbalistům dobře známý kopec Javorový, nebo výběhem někam do přírody. Dávám přednost běhu před posilováním. Ve volných chvílích nejraději trénuji doma techniku, baví mě chodit po horách, jezdit na kole nebo běhat. V zimě si ráda udělám čas na lyže.

Chci-li po hráčích aktivitu a docházku na trénink, tak nezřídka se vymlouvají na školu, platí to i tobě?
Na školu se nevymlouvám. Nepamatuji si, že bych někdy nepřišla na trénink kvůli školy. Občas je těžké skloubit ty dvě věci (obzvlášť teď ve druhém ročníku polského gymnázia), ale není to nezvladatelné. Mám velkou výhodu v tom, že na učení nepotřebuji hodně času. Využívám čas hlavně po cestě do školy, jsem schopná učit se i za chůze a pak taky ve vlaku. O obědové pauze někdy doháním nebo když je třeba naopak dělám věci do předu, i když se potkávám s nesouhlasem spolužáků. Nepřipadám si v tomhle zrovna pochopena. Občas se stává že jedu ze školy rovnou na trénink a jsem v hale dřív, takže mám čas přečíst si párkrát učivo. Myslím si, že každý, kdo opravdu chce dojít na trénink, si vždy bude hledat cestu, jak si ten čas udělat.

Mnoho lidí více vyzdvihuje hráčku, která tři branky vstřelí, než tu, která třem obdrženým gólům zabrání. Není to někdy deprimující? Jak se s tím vyrovnáváš?
Netrápím se tím. Mám dobrý pocit z toho, když se mi podaří zabránit gólu, cítím, že jsem na hřišti užitečná a pomáhám svému týmu. Je jedno, kdo dává góly, hlavní je výhra a úspěch celého týmu. Není to o tom vyhrát kanadské bodování. Navíc jsou lidi, kteří i tu „černou práci“ umí ocenit, hodně si jich vážím.

Prožíváš hru? Jak pouštíš ven své emoce?
Hodně. Nejčastěji už během hry. Když jsem naštvaná a vaří se to ve mně, jsem na střídačce nervózní a někdy mi uteče nějaká narážka, ale to je vše. Projevuje se to spíš na hřišti. Rodiče se mi po zápase smějí, že je to poznat. Říkají, že mě nestíhají pozorovat, když jsem jednou v útočném rohu a o chvilku později i první v obraně. Házení holí nebo bouchání do mantinelů mi přijde jako neslušnost, stejně jako přehnané reakce na rozhodnutí rozhodčích. Na radost poukazuje úsměv, asi nejčastější projev štěstí.

FOTO: Michal Raszka

O dříčích je známo, že i kdyby měli umřít, tak nastoupí na palubovku. Jak bojuješ s nemocemi, máš nějaký zaručený tip, jak být stále fit a makat naplno? Neskolí tě už rýmečka?
S tím souhlasím. Už se párkrát stalo, že jsem hrála nemocná nebo s nedoléčeným zraněním, ale na hřišti to nevnímám. Žádný tip bohužel poradit nemůžu, protože žádný nemám. Nejsem zrovna často nemocná, když už tak je to právě ta rýmečka a s tou se dá trénovat. Nějaké horší nemoci se zvládají trochu hůř, hlavně psychicky. Vždy si říkám, že nejsem sama v týmu a když mě na zápase potřebují, tak jedu. Uvědomuji si, že by často bylo lepší to doléčit a naskočit stoprocentní, ale to bych asi nezvládla.

Dříči jsou známí i tím, že jsou dobří prognostici a mají vize. Kde vidíš svůj současný tým za dva roky. Jinými slovy, dokážeš si tipnout kolik spoluhráček budeš mít za dva roky ještě kolem sebe?
Tohle je velmi těžká otázka. Dva roky je dlouhá doba, může se stát cokoliv. Pokud bych to mohla srovnat s minulými dvěma roky, vyměnila by se polovina týmu. Pár jich přešlo do jiného klubu, jiné s florbalem skončily, což mě mrzí. Myslím si, že tomu může být podobně, hlavně z důvodu ukončení středních škol a studia na vysokých školách někde daleko, ale přála bych si, aby tomu tak nebylo. V Třinci máme dobrý kolektiv, mám všechny své spoluhráčky moc ráda. Každý výjezd si užívám, trávit čas s tak přátelskými lidmi mě baví a tahat za jeden provaz na zápasech o to víc. Za dva roky se budu loučit s dětskými kategoriemi, přijdou nové výzvy a nové cíle a kdo ví, možná bude všechno jinak. Budoucnost si moc nechci předvídat. Jsem ráda za to, co mám teď.

Agi, děkuji za rozhovor a přeji stejný zápal i do dalších let.

Najdete Agu (Agnieszku)?; FOTO: Jiří Kajfosz

About the Author: ivo sin