Osobnost měsíce listopadu – Pavla Lišková

Kde je vůle, tam to vždycky nějak jde

Pavla Lišková; FOTO: ceskyflorbal.cz

Listopad má v kalendáři pořadové číslo 11. Jsou to dvě jedničky patřící do jednoho měsíce. Zvolil jsem úvodní větu jako oslí můstek pro výběr dnešních osobností. Obě jsou jedničkami ve svém týmu, obě zastávají roli gólmana a navíc účinkují ve stejném klubu. Aby toho nebylo málo, tak se obě osobnosti prosadily do reprezentačních juniorských výběrů ročníků 99-00 resp 00-01.
Vy, co sledujete pozorně florbalovou scénu, tak víte, že uvedené indicie vedou do celku FBC Ostrava, kde juniorkám vychytává nuly Pavla Lišková a branku juniorů stráží Ondřej Kolajta. Což znamená, že rozhovor bude ve stylu „Dva z jednoho klubu“ a tak položíme oběma gólmanům naprosto stejné otázky. Budou se odpovědi lišit?

Ahoj Pavli,
vezměme to od podlahy. Kdy, kde a kdo Tě přivedl k florbalu?
Ahoj. Bylo to asi v páté třídě, kdy u nás FBC dělalo nábor a já se hned chytla a chtěla to zkusit. Začal se mnou i brácha, kterého to ale moc nebavilo. Nezačínala jsem hned v bráně, ale přibližně dva roky jsem hrála. Potom jsem chtěla zkusit chytat a už jsem u toho zůstala.

Říká se, že dobrý hráč může být i dobrý gólman. Platí to i naopak? Vezmeš florbalovou hůl někdy do ruky?
Jak už jsem říkala, s hokejkou jsem začínala. Ještě nedávno jsem odehrála dost zápasů v poli, ať už za starší žákyně, nebo později za dorostenky. Dokonce jsem dávala i góly…jednou – dvakrát do roka, když to tedy zrovna nebyl vlastňák.:D Ale teď už trénuji jenom v pátky s mladšími holkami v poli. Baví mě to. Je to takové zpestření, ale myslím si, že většina lidí kolem mě bude asi radši, když zůstanu jenom u chytání.:D

V domácí ČPP Aréně; FOTO: Ladislav Káňa a Josef Mikula

Co by jsi dělala, kdyby jsi neskončila na kolenou v brance? Jde Ti i jiný sport než je florbal?
Určitě bych se dřív nebo později dostala k něčemu jinému. Ještě jsem nenarazila na sport, který by mi vyloženě nešel. Jako malá jsem chtěla hrát fotbal, jenže rodiče z toho nebyli tak nadšení, jako já. Taky mám hodně ráda basketbal. Kdybych nehrála florbal, tak bych se určitě věnovala právě basketbalu.

Jak už bylo řečeno, oba nastupujete za juniorské celky, trénujete s „dospěláckými“ složkami a čas od času dostanete i mini prostor v utkáních nejvyšší ligy či poháru. Liší se hra v juniorských a dospělých kategoriích? V čem pociťuješ největší rozdíl a v čem naopak nejmenší?
Samozřejmě, že se hra liší. Skoro ve všem se liší. Nejvíc asi v rychlosti hry. I střely jsou lepší, hráčky jsou zkušenější a chytřejší.

Kolik času věnuješ během týdne tréninkům? Jsou nějak specifikovány?
Trénuji 6-7x týdně. V úterý a v pátek mám dva tréninky, vždycky jeden s juniorkami a druhý s ženami. Ve středu je pak brankářský trénink, na který ale často nechodím, protože se kryje s juniorským tréninkem. Většinou si ho ale nahradím právě v pondělí, kdy mívám volno. Ve čtvrtek mám pak zase trénink s ženami. Samozřejmě, že když to jde, snažím se dělat něco navíc. Ale moc času mi potom všem už nezbývá.

Z výše uvedeného je vidět, že program máš nabitý, jenomže florbal není středem všeho dění. Co škola?
Studuji druhý ročník gymnázia v Bohumíně. Ve florbale chci být stoprocentní a stejně to mám i se školou. Dá se říct, že jsem takový menší šprt, ale mě to takhle vyhovuje. Na známky si nemůžu stěžovat, lepší už totiž ani nemůžou být. Přijít ze školy, najíst se a pak zase hned spěchat na trénink a po tréninku se učit pozdě do noci. Je to náročné, ale kde je vůle, tam to vždycky nějakým způsobem jde.

Oba jste zažili mezinárodní premiéru v reprezentačním drese na akci EFT a oba v listopadu ve Švýcarsku. Pavla v roce 2016, kdy trenér Martiník tvořil tým juniorek pro MS 2018 a Ondra v roce 2017, kdy se začal sestavovat tým juniorů pro MS 2019 pod vedením trenéra Jakoubka. Jaké jsou Tvé nejsilnější dojmy z takovéto repre premiéry a co říkáš na Švýcarsko?
Moje první EFT, první zahraniční akce s prezentací a první zápasy proti týmům z TOP3. Hrály jsme v malém městečku na jihu Švýcarska – Schaffhausenu. Z města jsme nic neviděli, maximálně cestu z hotelu na halu. Odnesla jsem si cenné zkušenosti. Švédsko a Finsko bylo samozřejmě úplně jinde, jak herně, tak kondičně. Švýcarky na tom byli herně hůř, ale držela je výborná gólmanka Luisa Cotti. Navíc na tom byly pořád kondičně lépe než my.

V sestavě týmu Česka nejste bohudík ze svého klubu samotní. Pomáhá Ti, že je s tebou další hráčka kádru FBC?
To je pravda. Z Ostravy nás tam je celkem 6. Například Markéta Vrlíková či Nela Škopková. Ale ne, že by mi to vyloženě pomáhalo, ale je fajn tam mít někoho, s kým se vídáte v podstatě každý den.

Hřáčky FBC v reprezentačním drese; FOTO: Facebook FBC Ostrava

Co ostatní spoluhráči? Nepanuje mezi týmová řevnivost? Co prospělo/neprospělo Vašemu soužití?
V každém týmu panuje aspoň minimální rivalita. V reprezentaci o to spíš. Ale mezi týmy to není, tam se nerozeznává, kdo odkud je. Naštěstí to není tak hrozný, taky díky tomu, že máme fajn kolektiv. Sblížily nás společné reprezentační akce, ale taky akce mimo reprezentaci, například kemp talentované mládeže v Jičíně. Taky, když se potkáme v lize nebo na nějakém turnaji, tak spolu pokecáme, někdy se před zápasem i hecujeme a sázíme se.

Je v týmu hráčka, která se Ti dostala přímo pod kůži nebo se jedná o dobře všestranně vyváženou partu?
Každý tým má svého srandistu a baviče, srdcaře, dříče, ‘benjamina’, ‘dospěláka’, nebo i ňoumu (samozřejmě v dobrém). Tyhle všechny my máme a tvoří v týmu dokonalou symbiózu a tak by to mělo být. Samozřejmě, že s některými holkami si rozumím víc, ale tak je to vždycky.

Ať už start na MS vyjde nebo nikoliv, jaká je Tvoje další florbalová budoucnost? Jaké máš florbalové cíle? Co teď hraješ? Respektive, čeho by jsi chtěla ve florbale dosáhnout či vyzkoušet?
Momentálně chytám 1. juniorskou ligu a extraligu, kde se střídám s dalšími dvěma gólmankami. Nastavuji si cíle postupně. Nedávno byl můj cíl zachytat si pár zápasu v extralize. To si plním. Teď je to MS juniorek a dál se zatím nedívám. Samozřejmě všechno směřuje k mému velkému snu, který si ale nechám pro sebe :). Všechno ale bude ovlivňovat škola  a život mimo florbal. Ještě nevím, co chci v životě dělat, kde a co studovat.

Při zákroku; FOTO: Per Wiklund

Existuje ve Tvé dlouholeté kariéře nějaký florbalový moment či milník, na který vzpomínáš?
Nikdy si toho moc nepamatuji, ale něco přece jenom jo. Je to zároveň nejhorší a nejlepší florbalová vzpomínka. Finále MČR dorostenek kdy jsme s Tatranem vyhrávali 2:1 a dokonce zbývalo pár sekund. Střídačka byla na nohou, fanoušci už odpočítávali sekundy do konce. Tatran ale dokázal 7 sekund před koncem vyrovnat tečovanou střelou. V ten moment to byl pro mě konec světa, úplně jsem se složila. Byl to fakt hrozný pocit. A právě tohle mě posunulo zase kousek vpřed. Nakonec jsme vyhrály v prodloužení a získaly tak náš první titul. Téhle výhry si zatím cením nejvíc. Ráda taky vzpomínám na sezónu, kdy jsme získaly titul jak v juniorkách, tak v dorostenkách a já byla u obou finále v bráně. Jsem ráda, že jsem k tomu pomohla i na hřišti. Člověk to požívá úplně jinak, když je v bráně, nebo ‘jenom’ na střídačce.

Gólmani jsou hodně specifičtí. Máš nějaké zvyky či rituály před zápasem? Jak zvládáš emoce a pocity před důležitým zápasem, jak relaxuješ po zápase, po výhře a jak po prohře?
Já žádné rituály nemám. Co se týká důležitých zápasů, tak nebývám nervózní. Vždycky se na ně těším, ale nebylo tomu tak vždy. Až přijde opravdu hodně důležitý zápas, tak asi nervózní budu, to přiznávám. Co se týče prohraných zápasů, tak mám po nich dlouho dost špatnou náladu, protože si vždycky dávám prohru za vinu.

Děkuji Pavli a Ondro za netradiční rozhovor a přeji Vám maximum čistých kont.
Taky děkuji 🙂

Pavla jako hráčka v poli; FOTO: Kamil Besta a Josef Mikula

About the Author: ivo sin