Trochu té chemie tam je

Dvojčata jsou tématem měsíce května. Definice říká, že Dvojčata jsou dva jedinci, kteří vznikli zmnoženým těhotenstvím u člověka nebo u savců rodících obvykle jen jedno mládě. Ještě méně obvyklé je, aby obě současně sportovala (např. Doškové – fotbal, Plíškové – tenis, Vetešníkové – veslování) a ještě méně pak hrála florbal. V rámci Moravy bychom je mohli spočítat na prstech obou rukou. Povahou si bývají dvojčata velmi blízká, ale nemusí to být pravidlo. Hraje každé samo za sebe? Mají stejné oblíbené spoluhráče? Jsou střelci nebo obránci? Zeptali jsme se čtyř osob a požádali je o odpovědi. Přečtěte si odpovědi sester Kateřiny a Barbory Sedláčkových a bratrů Jirky a Jana Tomanových.

Ahoj,
pro začátek začnu zahřívací otázkou. Florbal je mezi mládeží oblíbený sport. Co je podle Vás tím hlavním důvodem?
Jan: Dobrý den, myslím si, že florbal je relativně mladý sport, také je rychlý, zábavný a kolektivní a to jsou podle mě hlavní aspekty proč florbal slaví ve světě, hlavně mezi mládeží takový úspěch.
Jiří: Dobrý den, hlavním důvodem je podle mě rychlost a rozmanitost tohoto sportu.

Dnes se velmi často mluví o digitálních dětech, které nesportují a nechtějí se hýbat. Přivedli Vás ke sportu rodiče anebo jste byli děti, se kterými šijí všichni čerti?
Jan: Přesně tak byli jsme spíše aktivně založené děti. Už od raného věku jsme chodili s našimi rodiči do plavání, které jsme pak aktivně provozovali až do 14 let. Na základní škole jsme na prvním stupni navštěvovali pohybovky a od druhého stupně jsme reprezentovali školu ve všech možných sportech např. florbal, fotbal, házená, atletika. Náš taťka Martin Toman hrával házenou, ale musel skončit kvůli problémům s koleny a naše mamka Monika Tomanová nikdy žádný sport nedělala, ale je víkendová sportovkyně. Žádné nadání a talent jsme nezdědili, ale celá naše rodina je taková sportovní takže máme aspoň ten sport v rodině.
Jiří: Dnešní společnost je hodně ovlivněna mobily a jinými technickými vymoženostmi. Mne samotného nikdy tyto vymoženosti moc nelákaly a tak jsem raději sportoval. Už od narození nás rodiče vedli ke sportu, i když samotní nikdy moc nesportovali. Od mládí jsme chodili na plavání, u kterého jsme vydrželi až do 14 let. Dále jsme trávili hodně času venku s kamarády, s dědou na zahradě a samozřejmě i s rodinou. Děda byl také člověkem, který mě naučil hrát fotbal, i když jej sám nikdy nehrál profesionálně. Vždy jsem se tedy aktivně hýbal a sportoval.

Podporují Vás rodiče (širší rodina – babičky, dědové) ve Vaší sportovní činnosti?
Jan: Celá naše rodina nás velice podporuje ve florbale, ale i jiných sportech. U mě je to třeba běhání. Dodávají nám sílu, sebevědomí a nepochybně velmi dobré rodinné zázemí, které je u sportu potřeba. Dále pak velice důležitou položku a to finance na vybavení, turnaje, tréninky a soustředění. Chodí nás podporovat na zápasy, na které nás vozí a to je kámen úrazu. Tyto cesty bývají často vyhrocené, protože my s bratrem chceme být na zápase co nejdříve a hlavně v čas a to je někdy docela problém.
Jiří: Ano. Moje rodina mě podporuje jak jen to jde. Vždy se snaží udělat vše pro to, abychom s bratrem podali co nejlepší výsledek. Pomáhají nám jak finančně tak i svou ohromnou energií, kterou nám předávají. Na zápasy se samozřejmě snaží jezdit co nejvíce, ale vždy když nás vezou na zápas tak jsme tam skoro poslední, což nemám rád. Ano. Omezení bylo vždy jen za špatné známky, ale třeba jen na jeden trénink. Na zápasy nikdy.

Kdy přišel na scénu florbal? Kdo z Vás dvou přišel jako první domů s hokejkou a míčkem? Následovalo hned rozhodnutí i druhého z dvojčat nebo následovala chvíli prodleva?
Jan: U nás přišel na scénu florbal v 7 letech. A vůbec to nebylo tak, že by jeden domů přišel s nápadem hrát florbal. Jak už jsem zmiňoval v předchozí otázce byli jsme velmi aktivní děti, a proto jsme chtěli k plavání přidat ještě jeden sport. Hledali jsme jaký sport by nás bavil, a pak jsme našli florbal, který se nám hned zalíbil.
Jiří: Už si moc nevzpomínám, ale myslím si, že to bylo v nějakých 7 letech. K florbalu jsme přišli díky letáčku, který nabízí různé kroužky a každoročně se rozdává po celé Kopřivnici. Oba dva jsme si bez váhání vybrali florbal a tak jsme jej začali provozovat.

Pokud se ocitnete v jedné pětce, funguje mezi Vámi sourozenecká chemie?
Jan: Ano myslím, že něco takového mezi námi funguje. Občas to pociťujeme na hřišti, když jsme spolu v pětce víme o sobě, a také máme podobné myšlení a cit pro hru. Myslím si, že je to takové naše malé plus. Může to být dáno i tím, že doma spolu probíráme skoro každý zápas jak povedený, tak nepovedený.
Jiří: Myslím si, že trochu té chemie tam je. Někdy v zápase vycítím, kde se zrovna brácha nachází a aniž bych se na něj podíval, tak mu pošlu nahrávku. O florbale mluvíme s bratrem v jednom kuse, někdy až moc. Často chodíme i ven si jen tak zahrát ve dvou florbal a při tom se bavíme, co by se dalo sehrát na zápasech.

Můžete říci, kdo z Vás dvou je více soutěživější? Kdo je zase rozhodnější či zodpovědnější? Zastáváte ve hře stejnou roli?
Jan: Nemůžeme říct kdo z nás dvou je soutěživější, protože oba rádi soutěžíme. Z mého pohledu je rozhodnější brácha, ale zase naopak zodpovědnější jsem spíše já. Nezastáváme stejnou roli na hřišti. Bratr je spíše zaměřený na obranu a já na útok (centr). K odlišení došlo, asi když jsme začali hrát za FBC Vikings Kopřivnice. Brácha zůstal u stejného postu a to u obrany, ale mě přece jen zlákal útok. Na mé roli centra mě láká především zodpovědnost, myslím tím vracení do předbrankového prostoru, hodně pohybu ve středu hřiště a rozvíjení hry. Myslím si, že pro tým jsme vůdčí postavy a tým nás vnímá jako hráče, kterým mohou věřit.
Jiří: Soutěživí jsme asi oba stejně. Rádi sportujeme a k tomu se váže i ta soutěživost. Rozhodnější si myslím jsem já, ale naopak zodpovědnější je spíše můj bratr. Stejnou roli ve florbale nezastáváme bratr hraje centra a já obranu. Zpozoroval jsem, že spíše starší z dvojčat hraje obranu a ten mladší útok. Mají to tak i bratři Šubertovi a Heclovi. Ze začátku jsme však hrávali oba obranu. Bratr přešel do útoku až, když jsme začali hrát za FBC Vikings Kopřivnici. Na roli obránce mě nejvíce baví rozvíjení hry. Bývám často ten, který zakládá útok a bratr ten, který jej vždy zakončí. Tým mě asi vnímá jako spolehlivého obránce, který dokáže pomoct gólmanovi a tak se tým může soustředit hlavně na útok.

Rozdělíte se někdy? Co se tím změní?
Jan: Ano rozdělíme se někdy. Každý studujeme jinou střední školu a to už je takové malé rozdělení, ale ve florbale takové rozdělení zatím neplánujeme! Já studuji Mendelovu střední školu v Novém Jičíně, obor veřejná správa a bratr studuje Masarykovo gymnázium v Příboře. Myslím si, že negativa zatím nejsou a pozitiva třeba, že se na chvíli odreagujeme od toho druhého. Momentálně hrajeme za FBC Vikings Kopřivnice.
Jiří: V podstatě už jsme se rozdělili, protože jsme každý šli na jinou školu. Bratr studuje Mendelovu střední školu v Novém Jičíně a já studuji Masarykovo gymnázium v Příboře. Ve florbale zatím rozdělení neplánujeme. Hrát spolu má výhody jaké si té bratrské chemie, o které jsem se již zmínil. Negativa zatím moc nevidím.

Existuje nějaký florbalový moment, na který si oba vzpomenete stejně a na který každý sám za sebe?
Jan: Oba si vzpomeneme na zápas o druhé místo starších žáků v Rožnově pod Radhoštěm, který jsme odehráli s FBC ČPP Bystroň Group Ostrava. Tento zápas skončil 7:7 a to znamenalo druhé místo pro FBC Vikings Kopřivnice, a také největší úspěch pro mládežnické kategorie v Kopřivnici. V tomto zápase jsem vstřelil dvě branky a bratr Jiří jednu branku.
A moment, na který si vzpomenu sám je Olympiáda dětí a mládeže 2017, kde jsem reprezentoval Moravskoslezský kraj. Tento turnaj pro nás skončil né příliš dobře, ale chtěl bych vypíchnout zápas s výběrem Hlavního města Prahy, který jsme sice prohráli vysoko 11:3 ale v tomto zápase jsem vstřelil dvě branky a to pro mě byl veliký úspěch, i když jsem byl zklamaný z drtivé porážky.
Jiří: Oba si vzpomeneme na zápas s FBC Ostrava v Rožnově pod Radhoštěm. Zápas tenkrát skončil 7:7 byli jsme rádi za super druhé místo, ale také i trochu zklamaní, protože jsme věděli, že jsme mohli být první a jet na MČR. Sám za sebe si vzpomínám moment, kdy nastala nominace na ODM, kde jsem se chtěl vždy dostat. Když jsem pak uviděl své jméno v nominaci nechtěl jsem tomu ani uvěřit, protože v tomto kraji máme plno vynikajících hráčů. Měl jsem pocit jako kdybych se dostal až na MS. Byla pro mě velká čest reprezentovat MSK, i když to nakonec nedopadlo podle představ.

Sdílíte stejné pocity před důležitým zápasem? Jak reagujete po zápase na výhru či porážku? Máte to nastaveno stejně nebo se lišíte?
Jan: Ano, sdílíme stejné pocity před důležitým zápasem. Oba se moc těšíme a chceme do zápasu dát maximum. Výhra je přece jen veselejší ukončení zápasu než prohra, ale z každého zápasu se snažíme odejít spokojeni se svým výkonem.
Jiří: Nevím, protože před důležitým zápasem se snažím co nejvíce koncentrovat a povzbuzovat tým. Výhru vždy beru jako odměnu za dobře podaný výsledek týmu a porážku jako nedostatky, které ještě musíme dohnat. V tomto se podle mého moc nelišíme, protože chceme vždy podat nejlepší výsledky.

Co Vás čeká v blízké i vzdálenější budoucnosti. Jaké máte cíle?
Jan: Chtěl bych se ve florbale posouvat, to znamená změna klubu. Neříkám, že v Kopřivnici nejsou pro florbal dobré podmínky, ale chci zkusit jiný klub, který mi může nabídnout lepší zázemí pro florbal a hlavně více spoluhráčů, kteří žijí florbalem jako já a snaží se do všech tréninků i zápasů dát maximum. Na léto mám naplánovanou brigádu a jinak budu trénovat abych byl dobře připraven na nadcházející sezónu. Také chci dostudovat střední školu, a pak jít dále na vysokou školu.
Jiří: V blízké budoucnosti bych chtěl přestoupit do Vítkovic a rozvinout svůj florbalový um. Také se chci pokusit zlepšit známky ve škole. O prázdninách se chci pořádně připravit na další sezónu, ale užít si také čas s kamarády.

Děkuji za odpovědi a přeji Vám hodně úspěchů a radosti společně i každému samostatně.
Také děkujeme.