Osobnost měsíce února – Václav Jurdzin

S nálepkou vandala

web-repreZleva: Martin Ulman, Jiří Besta, Václav Jurdzin, Daniel Krejčíř
 
V rámci Moravskoslezského kraje patří Václav Jurdzin mezi nadějné florbalisty. Hraje za tým 1.SC Vítkovice a zároveň je juniorským reprezentantem. Ve florbalové pospolitosti je jen málo hráčů, kteří by jej neznali pro jeho herní kvality, humor, veselou náturu a nepožádali jej o přátelství, či mu nedali čas od času nějaký lajk. Navíc se zviditelnil co by „vandal“ na ledě (více o úsměvné historce ZDE).
 
Ahoj Vašku, naposledy jsme se spolu bavili při pořádání turnaje výběrů starších žáků Moravy. Co se od té doby změnilo?
Zdravím. Za tu dobu se změnila opravdu spousta věcí. Nejdůležitější z nich bylo asi sbírání zkušeností. Kromě žen a her jsem dostal díky trenérům příležitost nasbírat je taky v juniorské repre a Superlize. K nám do juniorky se mi je ale nepodařilo přenést ani zdaleka tak, jak bych chtěl. Celou sezónu jsem se potýkal s nedostatkem sebevědomí na hřišti a tak nějak celkově jsem se hledal až jsem se úplně ztratil. Bylo těžké koukat se na to, jak klukům z jiných týmu proti kterým jsme hráli, a o kterých jsem věděl že tomu nedávají ani špetku toho, co já, to do brány padalo jako sýr na špagety, zatímco já se nemohl dostat ani do střelecké pozice.
 

Foto: Kamil Besta

Foto: Kamil Besta

Na podzimní EFT v Brně jsi si zahrál v dresu se lvíčkem na prsou a gólově jsi se prosadil ve vítězném utkání se Švédskými reprezentanty. Jaké to je zahrát si za reprezentaci a vsítit gól?
Je to opravdu něco šíleně krásného. Přesně si na ten moment vzpomínám. Vybíhal jsem s balónkem z rohu po manťáku směrem do předbrankového prostoru soupeře, když se mi zrovna balónek splašil jako zlatonka tak, že jsem ho neviděl já, ani soupeř. Když jsem ho kousek od sebe našel, uslyšel jsem skřehot správce haly, jak na mě volá, že v pravém horním rohu zapomněl vymést pavučinku. Tak jsem si řekl, že mu usnadním tu práci, zavřel oči a plácnul do balónku. Co si budem nalhávat, se štěstíčkem mi to tam přesně spadlo. Takové euforické pocity se snad ani nedají pořádně popsat.
 
Zúčastnil jsi se přípravných utkání juniorské reprezentace ve Švýcarsku. V týmu jsou kluci z celé ČR. Jsou viditelné rozdíly mezi hráči z Prahy a z ostatních regionů?
Já si nemyslím že tam jsou nějaké výrazně znatelné rozdíly. Každý hráč se chová na hřišti i mimo něj jinak, má svoje kvality, je něčím zvláštní, výjimečný. Když už, tak bych řekl, že jsou pražáci nejspíš více sebevědomí a rozhodnější v důležitých momentech a umí zachovat čistou a chladnou hlavu. Možná si třeba před zápasem ještě otáčí trenky naruby, aby měli větší štěstí, to už nevím.
 

Foto: Martina Egi

Foto: Martina Egi

Mimo repre dresu oblékáš i dres IBK Plantagen. Co ti dává účinkování ve výběrovém týmu? Čím je jiný než ligový tým?
Je to tým složený z party skvělých kluků po herní stránce i co se týče chování a charakteru. Na turnaje se jezdíme hlavně pobavit, ať už na hřišti, nebo mimo něj. Ostatně, kdo taky ne. Na hřišti si můžu dovolit různé parádičky a otočky, jak mám ve zvyku, a když se mi zrovna něco nepovede, tak se ostatní jen zasmějou a nehrotí to tolik. Nemusíme řešit spoustu věcí ohledně zápasů, srazy a podobně. Možná proto jsme mnohdy rádi, že se ráno na zápas vůbec slezeme v nejmenším možném počtu, ve kterém nám pravidla dovolí hrát. Když zrovna přes léto dlouho není žádný turnaj, tak se s klukama slezeme jen tak u někoho na baráku, kde to začíná grilováním, a jelikož si ostatní jistě dokážou představit, co k takové pořádné grilovačce patří, tak snad nemusím ani psát, jak to končí.
 
Hraješ za A-juniorský tým Vítkovic. Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Příští rok maturita a potom snad vysoká škola, kdo ví, co mi život přinese. Do té doby bych se chtěl stát stabilním článkem mužů, ne-li nepostradatelným. Tím myslím po herní stránce, a né to, že budu pořád tahat bednu, plnit flašky a sbírat balónky, i když vím, že tohle teď nějaký ten rok určitě bude muset být mou funkcí, pokud chci být součástí kádru. Když se časem vyskytne nějaká možnost jít do zahraničí, tak ji určitě mile rád uvítám.
 
Je florbal tvým jediným sportem? Popř jaký je další? Který další sport rád hraješ? Jak jsi se k florbalu dostal a v kolika letech?
Florbal je jediným sportem, kterému se věnuju na víc jak 378,4%. Jednou za čas z bráchů vyleze, že už se dlouho nemyli, tak je vždycky skočím za barák trošku vykoupat, tam je to taky ale s hokejkou a míčkem. Ostatní sporty jsou taky super a spousta z nich mě hodně baví, ale ty hrajem s kamarády spíš na playstationu než normálně. K florbalu jsem se dostal asi jako většina hráčů. Chodili jsme vždycky s bráchama a kamarádama ven si něco zahrát, a florbal mě chytnul natolik, že jsem s pomocí bráchů asi v šesti letech přinutil mamku ať mě přihlásí do florbalového kroužku. Vzhledem k tomu, že se kroužek za rok zrušil a moji dva kamarádi ze vchodu hrávali za Pepino, tak to byla jasná volba. O několik let později jsem kvůli tomu, že hala byla přestavěna až do dalekého Muglinova, kde bych já, jako 13 letý prďola, musel večer dojíždět, přestoupil do Vítkovic.
 
Který zápas nebo který zážitek ti ve spojení s florbalem utkvěl v hlavě? Na co nejraději vzpomínáš?
Moment, u kterého se vždycky zasměju, když si na něj vzpomenu, byl asi ten z Prague Games 2014. Až do semifinále jsme turnaj brali jako neskutečnou legraci, dělali si srandu, že když vypadneme, tak stihneme jít večer ještě aspoň někam do akce, za holkama a podobně. V osmičku jsme vyhráli o gól, čtvrtko a semičko zkušeně na nájezdy. Když jsme přišli k brance ráno na Podviňáku ve finále, tak jsme všichni říkali, že tady už opravdu končí sranda. Když už tady stojíme, tak urveme to zlato, ať to stojí, co to stojí! Dostali jsme klepec 12:0 a jeli dom.
 
Máš nějaký slogan, motto nebo myšlenku, kterou se řídíš v životě?
Abych řekl pravdu, tak se neřídím ničím. Nemám to rád. Vždycky se rozhoduju spontánně. Ale jediné co vím je, že můžu dosáhnout všeho, čeho budu chtít. Jde jen o to, jak moc si za tím půjdu a kolik tomu obětuji.
 
Vašku, přeji hodně úspěchů, jak na palubovce, tak i ve školní lavici.
 
Děkuji za rozhovor.
vacla-jurdzin

About the Author: ivo sin