Osobnost měsíce května – Barbora Greiplová

Profilová fotka Barbory Greiplové
Barbora Greiplová; FOTO: Josef Mikula

Být kapitán je veliká čest

Ročníkům 2000 končí jedna životní éra. Končí jim juniorský herní věk a po prázdninách již budou jen „dospěláci“. Nebude to na zkoušku, na výpomoc a pro získání zkušeností, bude to napořád. Tak jim skončí doba bezstarostného hraní a teď to bude již jen natvrdo, o body, o pozici v mančaftu. Začínalo jich mnoho, přemnoho a dnes jich nezbylo moc. Pojďme se zeptat těch, co vydrželi, těch několika osobností z Moravy, na to jaké byly ty roky dětského a mládežnického hraní a co bude dále?

Hráčka FBC Ostrava Barbora Greiplová skvěle v sezóně 2018/2019 zvládá spojení ženského a juniorského florbalu a k tomu náročný maturitní ročník. Je pevným základním kamenem juniorek především pro umění číst hru a schopnosti správného rozhodování.

Bára se svojí charakteristickou čelenkou, se kterou ji snadno poznáte na dalších fotkách.

Ahoj, co se ti vybaví, když se řekne “florbal”?

Dřina a zábava.

Proč sis vybrala právě florbal a jakým sportům se ještě věnuješ? Stíháš i něco jiného kromě florbalu nějaké koníčky? Kolik a co jsi obětovala florbalu? Myslíš si, že ti dosud něco ze života uteklo?

K florbalu jsem přešla od stolního tenisu ve dvanácti letech. Jednou jsem prostě přišla domů s tím, že chci hrát florbal a bylo. Dodnes si pamatuji taťkovu větu „To jsem zvědav, jak dlouho ti to vydrží“. Kromě florbalu se jinému sportu nijak pravidelně nevěnuji, jen už 7 let hraji na saxofon. Společně se školou a osobním životem je to vše co stíhám. Co jsem florbalu obětovala? Obětovat je dost silné slovo, dělám to přeci dobrovolně, ale prakticky mi to 6 let bralo většinu volného času. Občas bylo pro mě složité skloubit to, že mám být na třech místech najednou. A co mi kvůli tomu uteklo? Pravděpodobně nějaký ten čas s kamarády a rodinou, ale ničeho nelituji.

Jak dlouho hraješ florbal za současný mateřský tým a kde jsi začínala?

Jak už jsem zmiňovala, začala jsem v září 2012 rovnou v FBC Ostrava. Pamatuji si, jak jsem na začátku byla na pár trénincích ve Vítkovicích a původně jsem měla začít tam, ale jejich tréninky byly na Dubině, která je pro mě mnohem dál. Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Jsi impulzivní hráčka, anebo kliďas?

Já rozhodně kliďas. Nerada se hádám a radši chci vše rozumně domluvit. Ve hře dost přemýšlím a snažím se číst hru k mému prospěchu.

Zažila jsi spoustu trenérů, jak a v čem tě ovlivnili?

Když jsem začala, trénoval mě Martin Řezník, ten mě vlastně naučil všechny základy. Potom v dorostenkách přišel Kuba Robenek skoro zároveň s jeho bratrem Lukášem. To byla hrozně velká změna, úplně změnil myšlení všech v klubu a posunul nás strašně rychle o X levelů výš. Jako jedna z mladších holek jsem pak patřila do kategorie dorostenek/juniorek pod vedením Lukáše, který měl s námi velmi dobrý vztah a nejspíš mi seděl nejvíc ze všech, jak po trenérské, tak lidské stránce. Tímto chci ocenit, jak těžkou práci s námi měl, s tím počtem hráček, který byl. Poslední sezónu juniorek jsem hrála po Luďkem Paseckým, se kterým jsem si vždycky rozuměla a jako trenér mi přijde velmi pokrokový.

společná fotka ze šatny
Jedna archivní fotka s Lukášem Robenkem; FOTO: archív hráčky

Letos to byl tvůj poslední rok v juniorkách, kdy jsi hrála jak ligu juniorek, tak i Extraligu žen. Jak moc to bylo pro tebe náročné skloubit tyto dvě soutěže?

Upřímně jsem tak moc utkání v extralize neodehrála. Vážila jsem si každé příležitosti, ale ne vždy to jde skloubit. Hodně zápasů juniorek se kryje a hlavně se hrají úplně na jiných místech. Plus to, že juniorek bylo vždycky málo, tímto byla kategorie juniorek prioritou.

Který zápas za celou sezónu byl pro tebe ten nejtěžší (z tvého pohledu)? Jaký moment z celé sezóny ti nejvíce utkví v paměti?

Asi nedokážu vybrat jeden, zápasy jsou vždy nějak těžké, obzvlášť ty proti silným soupeřům, kdy vás je 5 a půl. A momenty ze sezony mám dva, v ženské kategorii určitě finále poháru, to jen tak nezažijete a druhý jsou závěrečné minuty posledního zápasu za juniorky který, jak už to tak bývá, skončil prohrou.

Tým žen FBC Ostrava – Vítěz finále Poháru České pojišťovny 2019; FOTO: Josef Mikula

Jak se teď cítíš? Jak probíhá tvůj běžný tréninkový režim?

Po maturitě jsem si dopřála dost odpočinku a hlavně času na rozhodování co dál. Na vysokou školu mířím do Brna a od toho se bude všechno dál odvíjet. Letní přípravu absolvuji s ženami v Ostravě, ale je důležité říct, že to úplně nestíhám a chodím jen zřídka.

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Jako sportovní úspěch určitě považuji vůbec možnost hrát v Ostravě celých šest let, už jen to kolik hráček přišlo, hrálo a zase odešlo, je jich v mém ročníku mnoho. Nejvíc si ale vážím toho, že i když jsem od začátku nebyla ničím očividným výjimečná, vždy se pro mě našlo místo a to že jsem mohla být v dorostenkách rok kapitán byla veliká čest.

Mnoho hráčů bere juniorskou soutěž jako vrchol své kariéry a ta potom spíš upadá nebo rovnou skončí. Jaké cíle máš do budoucna ty? Máš nějaký florbalový cíl, kterého bys chtěla dosáhnout?

U mě to mohlo dopadnout podobně. Budu teď odcházet z Ostravy do Brna a tam ještě pokračovat s florbalem dále. Tady to ale beru jakou uzavřenou kapitolu, která měla svůj vrchol na konci sezony 15/16 titulem v dorostenkách i juniorkách. Můj momentální cíl je najít druhý dech a znovu se pro to nadchnout, jako když mi bylo 12. V Ostravě všem děkuji za krásných 6 let, už teď vím, že se mi bude stýskat.

fotky z utkání na ČPP Aréně
6 let doma na ČPP Aréně; FOTO: Josef Mikula
týmová fotka děvčat
Fotka ze zisku republikového titulu; FOTO: archív hráčky

About the Author: ivo sin