Je to více než dva měsíce, co mi kolega (bývalý sportovní redaktor) po utkání svého oblíbeného fotbalového klubu řekl: „Ta hra byla hrozná. Na konci utkání byl rozhovor s hráčem, který řekl, že sice prohráli, ale užili si to. Jak užili? Vždyť oni mají makat, na hřišti vypustit duši a ne si to užívat.“ Tyto věty se ve mě, tak dlouho mlely, až z toho vzniklo červnové téma a kolegu jsem poprosil o příspěvek.

Vrcholoví sportovci, nechte si užívání až na potom

Ukázal jsem asi větší srdíčko. Mám pocit, že jsem víc chtěl. Bylo to těsné, asi jsem měl větší touhu po vítězství. Rozhodlo štěstíčko a morál. Docela jsem si to užil.

Znáte to. Typické hlášky sportovců po skončení zápasů, soubojů nebo závodů. Jsou plné nápadů a přesných vyjádření pocitů. Člověk má po takových duchaplných proslovech pocit, že by snad bylo lepší, aby snad raději ani nemluvili.

Na druhé straně to ale není vlastně jejich vina, co mají říkat pár okamžiků po nervy drásající koncovce vypjatého zápasu či doběhu. Třeba maratonu, ve kterém se přes dvě hodiny snaží udolat trať i co nejvíc soupeřů.

Slova štěstíčko, srdíčko, anebo morál těm vyvoleným, kterým jejich píle i talent umožnili dostat se do skupiny vyvolených vrcholových sportovců, by sportovní fanda či náhodný divák nelačnící po filosofických úvahách klidně i odpustil. Ovšem jednu jejich v poslední době frekventovanou větu se dá jen těžko pochopit jinak než jako pouhé klišé. Ta věta má základ ve čtyřech krátkých slovech – užil jsem si to.

Kdyby ještě tak vypadla z úst hobíka (čti rekreačního sportovce, který se třeba vydá na trať Jizerské 50 za účelem nějak se doplahočit do cíle), člověk by si dokázal představit, že za těch hodně hodin s běžkami na nohách se dokázal pokochat okolní přírodou. Ale když takováto slova vypadnou z úst elitního biatlonisty, jenž v závodě světového poháru skončil na 20. místě, tohle už zavání pohrdáním fanoušků. Nemluvě penězi sponzorů, námahou trenérů či prací tiskových mluvčích, kteří je připravují na smysluplnou prezentaci vlastního sportu, klubu a koneckonců i sebe samého.

Zlobte se, jak chcete, ale profesionální sportovec si může užít tak maximálně ty okamžiky, kdy mu hraje po skončení jeho zápolení státní hymna, kdy mu někdo věší na krk medaili nebo předává pohár, popřípadě když dojíždí do cíle zmiňovaného biatlonového závodu s obrovským náskokem na předních příčkách. Jinak ne.

Ne, nejsem zastáncem zamračených hokejistů či fotbalistů, kteří se „soustředí sami na sebe“. Ale upřímně řečeno, může současný špičkový sportovec vnímat i něco jiného než aktuální dění na trati (hřišti, kluzišti)? Vždyť obvykle musí jít na hranu vlastních fyzických i psychických schopností někdy do konce až za ně. A přitom ještě musí stále myslet na vlastní techniku či taktické pokyny, které dostal před začátkem zápolení.

Ano, užít si může i splnění těchto pokynů. Ovšem tohle všechno zpravidla přichází až s časovým odstupem. Užít si tedy něco může, rozhodně to asi nebudou jen ta původní čtyři slova. Musí k tomu přidat i něco dalšího, aby třeba navnadil mladé fanoušky k touze napodobit jej. A to včetně té nesmírné dřiny, která jej dostala na stupně vítězů. Jinak z toho je opravdu jen klišé, které mnozí sportovci tak rádi papouškují.

Autor: Martin Maceček