Nejvíce úrazů ve florbalu odnesou nejčastěji nohy. V převážné většině je na vině nedostatečné rozcvičení. Zaujal mě článek Tomáše Sladkého, jak můžete také přijít ke zlomenině – únavové zlomenině. A když jsem se o toto téma začal zajímat, tak jsem zjistil, že tento typ zlomeniny není vůbec vzácný. Přečtete-li si článek, uložte si do paměti jeho závěrečnou myšlenku.
Článek Tomáše Sladkého (převzato z Facebooku v plném znění)
Tímto textem bych chtěl upozornit na nenápadné zranění, které se ve sportovním prostředí vyskytuje docela běžně, často se mu však nevěnuje dostatečná pozornost jak ze strany sportovce, tak ze strany „zaměstnavatelů“.
Před několika dny mi skončila sezóna, během které jsem se opět naučil mnoho užitečného. Můj příběh začal podpisem kontraktu v FBC Lerum, papírově ambiciózní klub v předměstí Gothenburgu. Příprava proběhla bez problému. Jelikož je klub neprůstřelně vázán na značku Asics, byl jsem „nucen“ po 5 sezónách vyměnit sálovky Adidas CC7 za boty jiného sponzora. To se posléze v kombinaci s lehce náročnějším reprezentačním soustředěním na začátku září v Brně ukázalo jako zárodek problému, který mi ovlivnil několik následujících měsíců.
Kemp proběhl také bez problémů, odtrénoval jsem ho v již otestovaných, ale stále relativně nových botách. Následující ráno před odletem zpět do Švédska jsem ucítil lehké píchnutí na malíkové straně chodidla. Nepřikládal jsem tomu velkou váhu, nějak zásadně mě to v chůzi neomezovalo. První smíšené pocity přišly až na tréninzích během následujících dní. Nasadili jsme uklidňující prášky, uvolňující gely a speciální vložky, kterými jsme chtěli zmírnit bolest v domnění, že se jedná
o otlak nebo případně o zánět. V tomto stavu jsem vydržel měsíc. Trénoval jsem, hrál jsem zápasy a polykal brufeny jako na běžícím páse. Jelikož se nic nezměnilo, odjel jsem v půlce října na rentgen, který však neobjevil žádné změny v povrchovém kostním aparátu.
Na začátku listopadu přišlo na řadu EuroFloorballTout v Brně. Noha, tělo i mysl si už relativně zvykla na otravnou bolest při každém našlápnutí, takže především díky redbulllu a adrenalinu jsem s čistým svědomím odehrál zápasy proti Švédsku a Finsku. Bohužel na konci toho druhého jsem si přesně ono místo namohl takovým způsobem, že jsem se další den na modrou a opuchlou nohu nemohl postavit, což znamenalo stopku v utkání proti Švýcarsku.
Zdroj: Tomáš Sladký
Do Lerumu jsem se tedy již podruhé za sebou z repre akce vrátil v dezolátním stavu, což nebylo přijato zrovna s nadšením a chlebíčky. Dostal jsem deset dní volno s tím, že do vánoční pauzy bych zbylých 5 zápasů odehrát měl. Nechal jsem se přemluvit, i když jsem věděl, že něco není v pořádku. Slib jsem dodržel, tým hrál docela dobře a bodově jsme se drželi v klidných vodách těsně pod hranici playoff-top4.
Na Vánoce jsem se už vysloveně těšil. Nejen na rodinu a kamarády, ale také na magnetickou rezonanci, kterou jsem si přes facebook docela náhodně domluvil. Výsledek byl bohužel takový, jaký se dal k mému mentálnímu stavu očekávat. Únavová zlomenina metatarzu na pravém malíčku. Jedná se o porušení kostních kanálku, tělo reaguje zalitím kosti krví a „oblepováním“ prasklinek sekundárním vazivem (více na www). Na obrázcích MRI je kost zcela bílá na rozdíl od kostí zdravých, černých. Až při vyšetření jsem se dozvěděl, že zranění tohoto typu nelze rozeznat na běžném rentgenu… Diagnóza byla daná, doporučená doba léčení byla stanovena na minimálně 5 týdnů klidu, během 6.týdne pak postupně zatěžovat až k návratu do normálního tréninku.
Měl jsem štěstí, že mi pan doktor ve fakultní nemocnici v Ostravě předal nejen důležité informace, ale také mi otevřel oči. Dobu léčení jsem do posledního dne dodržel, i pocitově to tak vycházelo, chtělo to prostě klid:). Postupné zatěžování jsem absolvoval převážně na rotopedu a balančním bosu.
Následně jsem odehrál jedno soutěžní utkání a odjel na MS-kvalifikaci do Slovinska, kde jsem v péči fyzioterapeutky dokončil zotavovací proces. Už zápasy tam jsem si začal zase úžívat, konečně se mi vyrovnal pohybový stereotyp a hlavně se mi vrátil cit a kontrola nad malíčkem. Běhat po jedné noze nebyla během sezóny moc velká zábava.
Po 5 měsících jsem se tak konečně dostal na herní úroveň a psychickou linii, na kterou jsem zvyklý. Bohužel až na sklonku sezóny, která pro Lerum nakonec nedopadla vůbec dobře…
Všechno zlé je k něčemu dobré. Z tohoto příběhu si beru velké ponaučení: už nikdy nebudu pokoušet zdraví. MÁME TOTIŽ JEN JEDNO!!!
