… abych stihla zareagovat na rychlou kličku nebo nečekanou střelu.
Poslední herní přípravu před mistrovstvím světa má za sebou reprezentace juniorek. Na přelomu ledna a února absolvovaly naše hráčky turnaj Polish Cup, kde se utkaly s pěti mezinárodními týmy. Zároveň to byly první zápasy od podzimní Euro Floorball Tour v Praze, kde Češky i přes výhru nad Finskem skončily poslední. O to pečlivěji se však na Polish Cup připravily a odvezly si úspěch.
Turnaje Polish Cup se z MS regionu účastnily hned čtyři hráčky Vendy Maroszová, Vlaďka Maděrová, Míša Kubečková a Viky Karasová. Poslední jmenovaná na rozdíl od tří útočnic je brankářka. Je v týmu jednoznačnou jedničkou a to jak v reprezentaci, tak i mateřských Vítkovicích.
Ahoj Viky, Polish Cup jste jednoznačně ovládly. Kolik utkání jsi odchytala, tedy tvůj „ice time“? Měli jste s trenéry nějaký klíč, kdo kdy bude chytat anebo to bylo na dohodě vás tří gólmanek? Co říkáš na roli Lenky Kubíčkové jako Vaší specializované trenérky?
Zápasy nám rozdělila Lenka Kubíčková. Já jsem tedy odchytala dva zápasy, a to proti Polsku a Švýcarsku. Jinak role Lega v reprezentaci je pro nás brankáře hodně důležitá. Nejen, že vidí do našeho „řemesla” víc než ostatní trenéři, ale dokáže nám poradit s čímkoli potřebujeme. Zrovna mě Lego dost posunula v určitých problémových částech. Navíc na každém reprezentačním soustředění s námi dělá různá cvičení, ať už na přesuny nebo na reflexy. Je velmi kreativní a nikdy s ní není nuda. Zábavy si užijeme spoustu.
Jsi stálicí juniorské reprezentace. Na Polish Cupu jste ve finále porazili Švýcarky při skóre 9:1. Dostat pouze jeden gól od Švýcarek musí být příjemné, že?
Ano, dostat jen jeden gól a dát 9 je velmi příjemné, ale příjemnější by bylo nedostat ani ten jeden. Navíc ten gól padl se štěstím pro Švýcarky, doteď jsem nepřišla na to, jak se do sítě dostal.
Nejhůře se chytá proti slabším soupeřům. Když na vás nejde moc střel musíte být pořád ve střehu a soustředit se na hru. Což je v některých případech těžké. Další tým, který nemám moc v lásce, ale zároveň mě zápasy s nimi dost baví, je Švédsko. Jde vidět, že tam jsou o úroveň výš než ostatní týmy. Umí přesně a tvrdě vystřelit, umí si pořádně nahrát, umí toho spoustu na rozdíl od jiných týmů.
Zcela jednoznačně jste ovládly Polish Cup a získali zlatou medaili. A to se cení. Jaké místo bude medaile z turnaje u tebe zaujímat? Máš ve svém životě jinou srovnatelnou medailovou událost?
Když zazněla poslední siréna, tak bylo na všech vidět, jak jsou šťastní. Já jsem v hale měla rodinu a byla jsem ráda, že s nimi můžu tenhle úspěch oslavit.
Do Polska jsme odjížděly s tím, že chceme ukázat co v nás je, co jsme se za ty 2 roky cyklu naučily. Měla to být poslední příprava před mistrovstvím, a proto jsme do toho daly všechno a bylo z toho první místo se 100% úspěšností. Navíc jsme si to všechny moc užily.
Medaile už mi visí doma na nástěnce společně s dalšími. Pro mě je každá medaile v něčem specifická a nevyzdvihla bych jen jednu. Každá něco znamená a ať je to cokoliv, vážím si jich a jsem za ně ráda, protože se za nimi váže dřina, ale taky zábava a láska ke sportu. Jinak bych to nedělala.
Jak se ti líbí Polsko? Hrálo se v trojměstí Rakoniewice/Nowy Tomysl/Zbaszyn. Co říkáš na vybavení hal a polské fanoušky? Jak by jsi zhodnotila polský národní tým a úroveň florbalu v Polsku. Dokázala by jsi zde aktivně působit? Potkala jsi spoluhráčku z Vítkovic Dominiku Buczek a povídaly jste si?
Polsko se mi líbí, ráda poznávám nová místa a určitě bych se tady jednou vrátila. Teda vrátila bych se za kulturou, za jídlem rozhodně ne. Naštěstí máme v týmu Petra Hložanku, který nás zachraňoval houskami. Polština je pro mě další problém, vůbec jim nerozumím, nikdy nemám tušení, co se mi snaží říct.
Haly mají stejně vybavené jako v Česku, teda já si nevšimla ničeho zásadního. A co se polských fanoušků týče, byli skvělí. Na hale Zbaszyn nás přišly podpořit místní děti a byl to zážitek. Málokdy totiž v juniorské lize narazíte na tolik lidí v hale.
Chytala jsem zápas proti Polkám a musím se přiznat, že to byl můj nejhorší zápas v reprezentaci. Polky mockrát nevystřelily na bránu, osobně jsem od nich čekala víc. Buča mi dala gól, něco jsem ji chytla. Dvakrát jela nájezd, při tom prvním jsem ji na to pěkně skočila, ale ten druhý jsem ji už chytla. Samozřejmě jsme si o tom popovídaly, ji se taky můj výkon nelíbil a tím bych tuto otázku uzavřela.
Nejaktuálnějším tématem je odložení mistrovství světa juniorek. To by se podle všeho – když bude dobře – mělo konat začátkem září. Pro hráče může být příprava jednodušší, že mu stačí jít do lesa a zaběhat si. Gólmani to mají těžší a ze své zkušenosti vím, že jejich výkon je vždy velmi důležitý. Jak řešíš nedostatek halových tréninků?
Já jsem strašně ráda, že MS nezrušili. Stále máme naději, že se situace uklidní a my si tak splníme sen. Místo, aby bylo MS vrchol sezóny, tak bude jejím začátkem. Asi mi to nevadí, já jsem hlavně ráda, že pořád je tady ta naděje si ho zahrát. Souhlasím s tím, že hráč může trénovat kdekoliv, ale brankář ne. Všichni jsme na tom stejně s fyzickou přípravou, zaběhat nebo zacvičit si může jak hráč, tak brankář. Ale po technické stránce to mají hráči lehčí. Já využívám předsíň v našem bytě, není nijak velká, je to asi 2 metry na délku a metr na šířku, ale pořád je to lepší než nic. Trénuji tady jen přesuny, v pokoji potom reflexy a postřeh. Ale už mi chybí pořádná střela, na kterou si ještě nějakou dobu počkám, protože teď nám začíná letní příprava.
Někteří lidé pohybující se kolem florbalu s oblibou tvrdí, že gólmani jsou v některých věcech ‚specifičtější‘ jako např. s přesně danými rituály před zápasem. Jak vnímáš tento názor ty?
Každý má svůj rituál. Já si třeba před zápasem poklepu tyče helmou nebo moje oblíbená specialita je dupání během nájezdu. Kdo viděl, ví o čem mluvím. Mělo to původně sloužit k rozhození hráčky, která jede nájezd, ale stal se z toho rituál, který baví všechny diváky v hale. Naštěstí se můžu vymluvit na to, že my gólmani máme svůj svět, což je tak trochu pravda. Já často nevnímám okolí a „uvíznu” ve svých myšlenkách. Ale během zápasu se soustředím na hru, hecuji se s hráčkami a užívám si zápas.
V neznámém kolektivu jsem introvert, ale určitě vám holky v týmu (minimálně v tom reprezentačním) potvrdí, že i já se dokážu „odvázat” a je se mnou sranda, viďte berušky. Většinou jsem na pokoji s gólmankami než s hráči, důvodem je i výstroj, která není zrovna nejvoňavější. A navíc si s gólmankami mám víc co říct, protože florbalkám opravdu nerozumím.
V juniorské lize se ti daří. V juniorce jsi jednoznačná jednička. Mohla jsi letos během sezóny trénovat s ženským A-týmem? Pokud ano, jaký je rozdíl mezi ženskou a juniorskou nejvyšší soutěží resp tréninkem? Jak ho vnímáš ty?
Několikrát jsem si s ženským A-týmem zatrénovala, jinak jsem převážně chodila na juniorské tréninky, které byly 3 x týdně. V pondělí volno, což mi vyhovovalo kvůli škole, potom ve čtvrtek, když jsem nejela na ženy a o víkendu zápasy.
Rozdíl mezi juniorkami a ženami je docela velký. Ženy už mají přesnou a tvrdou střelu, což má v juniorce málokdo. Rychlost je taky na jiném levelu, člověk už musí mít něco natrénováno, aby stihl zareagovat na rychlou kličku nebo nečekanou střelu. Tréninky s ženami jsou zajímavější a naučí vás omezit chyby, pokud se na to soustředíte.
Web Českého florbalu u tebe uvádí jako první klub Fbc Frýdek-Místek, nicméně stránky IFF říkají Vikings Kopřivnice, jak to tedy s tebou je?
Protentokrát se stránky IFF mýlí. Já říkávám, že jsem se k florbalu dostala náhodou. Žiji totiž v Novém Jičíně, kde nebyl žádný dívčí florbalový tým, když jsem začínala. Ale máme tady středisko volného času Fokus, který nabízí florbal jako kroužek. Na pobídnutí mamči jsem se tam přihlásila a zalíbilo se mi to. Do branky jsem šla hned na prvním tréninku, při rozcvičce jsem okamžitě zjistila, jak mi to s florbalkou vůbec nejde, a jelikož nám scházel brankář, využila jsem šanci. Od té doby mě z brány nikdo nedostal. Takhle jsem se k florbalu dostala a po dvou letech jsem chtěla svou florbalovou stránku posunout na vyšší úroveň, proto jsem využila možnost hrát za Frýdek-Místek. Odtud si mě za dva roky vytáhly Vítkovice.
Rodiče mě už od dětství ve sportu podporují. Jinak podpora ze strany rodičů jde vidět dodnes, za celou sezónu vynechali maximálně jeden zápas. Chodí podporovat nejen mě, ale celý tým, jsou to takoví týmoví maskoti.
Vaši letošní sezónu lze hodnotit jako povedenou. Po základní části jste obsadily páté místo, v osmifinále jste vyřadily Bulldogs Brno a ve čtvrt finále Vás čekaly holky Tatranu. Zkus tipnout jak by dopadlo letošní play-off. Kdyby se hrálo, kdo by ligu s největší pravděpodobností vyhrál? S kým byste se nechtěli potkat, kdo je pro vás tzv „nepříjemný“ soupeř?
Zápasy s Tatranem nejsou lehké, ale já věřím svému týmu. Byly jsme připravené se o to porvat, Tatran určitě taky, a určitě by to byl boj o každý kout hřiště, ale věřím, že bychom to dotáhly do vítězného konce. Takhle bychom pokračovaly až do finále, kde bychom s největší pravděpodobností narazily na Tigers. Máme jim co vracet z minule sezóny. Zápasy s Tigers jsou vždycky o hodně a baví mě. Tam by to bylo taky hodně těsné, ale jelikož mám stříbrnou i bronzovou medaili z předchozích let, letos jsem byla s týmem připravená dosáhnout na vrchol juniorské ligy. Ale všechno to je jen co by, kdyby.
Studuješ na gymnáziu v Novém Jičíně, což je časově velmi náročná škola. Do Ostravy na Dubinu musíš dojíždět. Už jsi se skoro s každodenním cestováním sžila, nebo si občas říkáš, proč do toho dáváš tolik času? Jak zvládáš studium skloubit s florbalem? Co po maturitě? Kam povedou tvé další kroky?
Myslím si, že každá škola je v něčem náročná. Já jsem takový průměr, vynikám snad jen v tělocviku, ale v ostatních předmětech jsem ráda, že udržím krok. Navíc po mě rodiče nechtějí samé 1, což je dobře, protože toho by se zřejmě nikdy nedočkali. Letos maturuji, takže mi karanténa docela vyhovuje, mám totiž dostatek času na učení, což během sezóny nemám. A mé další kroky povedou tam, kde budu hrát florbal. Ohledně cestování jsem na to už zvyklá, baví mě, i když je náročné. Musela jsem dojíždět jak do Frýdku, tak na Dubinu. V době, kdy jsem neměla řidičák mě vozil taťka, za což jsem mu nesmírně vděčná. Jinak obě cesty znám zpaměti, mohla bych jezdit se zavázanýma očima.
Viky, děkuji za rozhovor a držím palce k maturitě a podzimnímu MS.