Osobnost měsíce srpna – Patrick PESCHEL

Od florbalu ke stuntridingu

Patrick v dresu FBK Škorpioni Ostrava

V prostředí starších žáků a dorosteneckých týmů se pohybuji delší dobu. Vím, že věk mezi 14 – 17 rokem je nesmírně složitý. Hráči přestupují na střední školy, mají první lásky, začínají mít nové zájmy, které mohou v mnoha případech převážit a díky tomu opouští florbalové prostředí. Koncem florbalu, však svět nekončí a pokud ex-hráč zůstane u sportu, tak je to dobře. Těm, kteří se prosadí v novém sportovním odvětví, patří můj obdiv. Právě takovým úspěšným ex-hráčem je Patrick Peschel.

Patricku, do florbalového světa jsi vstoupil v FBK Škorpioni, kde jsi hrál v útoku. Jak jsi k florbalu přišel? Předcházel florbalu jiný sport?

K florbalu jsem se dostal jednoduchým způsobem. Jako malý jsem začínal s hokejem, konkrétně v týmu HC Studénka, ovšem kvůli nedostatku dětí našeho věku jsem byl nucen tento tým brzy opustit. Své nové místo jsem našel v týmu HC Frýdek-Místek. Později jsem, ale zjistil, že dojíždění na tréninky, jak ranní, tak odpolední není nejjednodušší, a proto jsem s hokejem skončil. Hokej mě opravdu bavil, ale nechtěl jsem se mu vzdálit a tak jsem se přihlásil do florbalového týmu FBK Škorpioni Ostrava. Z počátku jsem měl s přechodem problém, jelikož pravidla těchto dvou sportů jsou docela odlišná. Tvrdá hra tělem, sekání a spousty dalších věcí, které ve florbalou jsou zakázané, jsem si musel odpustit. Později jsem si však zvykl a úspěšně jsem se začlenil do kolektivu.

V týmu jsi patřil mezi osvědčené střelce a měl jsi bilanci nejméně bod na zápas. Co za tím stálo?

Myslím si, že za tím většinou stojí hlad po golech. Hráč musí být dravý a nesmí se bát střílet. Všechny tyto důležité předpoklady jsem splňoval. Ovšem není to vždy jen o hráči, ale především o kolektivu a na ten jsem se já mohl vždy spolehnout. Spoluhráči, se kterými jsem hrál mi sedli a dokonale jsem si s nimi rozuměl, jak v normálním životě, tak pak i na hřišti. Myslím si, že vycházet se svými spoluhráči je jedna z nejdůležitějších věcí v kolektivních sportech.

Po sezóně 2015/2016 jsi s florbalem skončil a přesedlal na nový sport, kde jsi velmi úspěšný. Můžeš nám ho popsat a vysvětlit?

Stuntriding – neboli jízdní akrobacie, přesněji řečeno kaskadérské umění. Né každý však ví, že se pod tímto názvem skrývá řádění na motorkách představující tak náročné prvky jako je jízda po zadním a předním kole (wheelie, stoppie), pálení zadní pneumatiky (burnout), bruslení za motocyklem, jízda vstoje a vzad a spousta dalších bláznivin, které se však musí tvrdě cvičit, než je jezdec s jistotou předvede užaslému davu diváků. Stuntridingbohužel není tak známý, jak se zdá, jelikož je to velice mladý sport. Hodně lidí netuší, co to vůbec Stuntriding je a to se snažíme změnit. Proto děláme různé exhibice a akce a snažíme se ať se tento sport dostane do širšího povědomí lidí.

Foto: Vít Seidler, Monika Mazancová

Foto: Jan Anlauf, Monika Mazancová

Kdo tě dovedl ke Stuntridingu?

Ke stuntridingu mě dovedl můj brácha Adam. Od malička mě fascinovalo vše, co na motorce umí a dokáže. Měl jsem možnost sledovat vše z blízka, navíc mě často brával sebou na různá vystoupení a tréninky. Pak už byl jenom krůček k tomu abych tento sport začal dělat.

Před stuntem jsi hrál kolektivní sporty, teď jdeš cestou jednotlivce. V čem vidíš rozdíl mezi přípravou v týmu a jednotlivce? Jak se soustředíš před výkonem?

Myslím si, že mezi přípravou týmu a jednotlivce je docela zásadní rozdíl. Co se týče týmu byl jsem zvyklý na určitý standart jako například chodit v určitý čas a určitý den na tréninky, dělat to, co nařídil trenér a celkově trénovat ve skupinách. Zatímco v mé přípravě, tedy jednotlivce, si náplň tréninku určuji sám tzn. náplň si zvolím podle toho, co mi momentálně nejde nebo co potřebuji zlepšit. Jelikož jsem studentem, můžu si trénink přizpůsobit svému volnému času, na druhou stranu mě někdy omezuje počasí, které nemůžu ovlivnit. Před výkonem nejraději poslouchám hudbu, která mě často povzbudí a namotivuje a potom se jdu rozjezdit.

Jestliže jsem v předchozí otázce psal o týmu a jednotlivci, tak to tak úplně neplatí. I za tebou stojí tým tvých spolupracovníků. Jací jsou a s čím ti pomáhají?

Můj tým tvoří především brácha Adam, který je mým učitelem, rádcem, pomocníkem a především vzorem. Dále musím zmínit také svého kamaráda Víťu Seidlera, který je mým osobním fotografem, kameramanem, stříhačem a doprovodem na většině tréninků či show. A nesmím zapomenout také na své rodiče, kteří mě podporují.

Nové video Patricka Peschela, na kterém se podíleli Vít Seidler a David Richter.

Dovolím si odkázat čtenáře na video tvých dovedností. A to mě vede k obvyklé redaktorské otázce: Máš nějakou zajímavou nebo veselou historku se stuntem?

Víc než historek mám zatím spíše výčet zranění a bolestivých pádů při tréninku nebo vystoupení, které se nikomu z nás bohužel nevyhnou. K těm příjemným pak patří zážitky z cest na vystoupení, kdy jsem už při stuntridingu měl možnost navštívit například Slovensko, Polsko, Lotyšsko, Litvu.

Nesmírně si cením, že jsi sportovní pole neopustil a přeji ti nekonečné množství minut v sedle bez nehody.

Děkuji za rozhovor.

About the Author: ivo sin