Osobnost měsíce srpna – Marie Grufíková

… že mě to tak chytne.

Marie Grufíková; FOTO: Jan Gebauer

Trenéři, vychovatelé, vedoucí jsou nedostatkové zboží. Pokud chcete v klubu kvalitně trénovat, musíte mít kvalitní lidi. Příchozí „z venku“ neznáte, nemusí mít vztah ke klubu, nemusí ctít klubové metody, koncepci, postupy, vizi a tradice. Nejlepším způsobem, jak se tomuto problému vyhnout, je výchova vlastních trenérů z řad odchovanců. A kde je nejlépe „naverbovat“ na tuto práci? V létě na kempech a soustředěních, protože to je zábavnější než systémová práce během roku.
Vyvolený by měl být dostatečně zkušený, současně dost starý a schopný vést. Shodneme se, že rozmezí 16 – 19 let je ideální, protože mají dostatečně odehráno a natrénováno a mohou tak začít předávat své znalosti a dovednosti. Proto jsme na srpen zvolili téma měsíce „Mladí trénují mladé“. Svou prací nás upoutaly dvě osobnosti. V Přerově se už trvaleji věnuje práci s mládeží Marie Grufíková a nováčkem ve výchově je Frýdecko-Místecký Vilém Zámečník.

Ahoj Maruško, několik mladých hráčů, se kterými jsem se bavil, prohlásilo po tréninku dětské kategorie: „… to fakt nedávám. Raději budu pískat.“ Jak je to u tebe? Máš na prcky nervy?
Ze začátku to určitě nebylo snadné, ale časem se to zlepšilo. Všechno jsem se postupně naučila a zjistila jsem, že je nejdůležitější, aby byly děti stále v pohybu, protože pokud nejsou, začínají se nudit a vymýšlet hlouposti.

Vedení dětí se moc naučit nedá. To člověk v sobě musí mít. Kdy jsi zjistila, že máš tuto schopnost? A od té chvíle jsi věděla, že budeš trenérka?
Já jsem začala trénovat na základě nabídky šéftrenéra Přerovského klubu Pavla Ceha, v té době jsem samozřejmě nevěděla, že mě to tak chytne. Každopádně ráda děti trénuji a snažím se je motivovat k lepším výsledkům, jak na tréninku, tak v zápasech.

Výchova dětí je prý poslání. Co ti trénink dětí přináší a co ti bere?
Občas to s dětmi není jednoduché a přiznejme si, lezou na nervy, ale s jistotou můžu říct, že mi kolikrát zlepší náladu a obohatí mě o další zábavnou vzpomínku. Určitě pro mě tréninky znamenají jisté odreagování od ostatních povinností. Myslím, že každého trenéra nejvíce uspokojí, když vidí, jak se hráči zlepšují.

Souhlasíš s tvrzením, že „Vlastní talent musí podpořit obrovskou vůlí a pracovitostí – to je jediná cesta.“ Vidíš ve svém týmu talentované děti? Připravuješ je na budoucí dřinu?
Některé děti jsou velice talentované, to ano, ale jsem toho názoru, že pokud na trénincích nemakáš, za chvíli tě tvrdou prací doženou ostatní. Vždy se snažím děti pochválit nebo jim alespoň poradit, když jim něco nejde.

Soustředění FBC Přerov jako trenérka; FOTO: Pavel Ceh

Mimo osobnost a charakter by měl trenér mít zkušenosti a dovednosti. Co máš ve florbalu za sebou? Z čeho můžeš čerpat?
Já jsem začala hrát florbal ve 13 ti letech za Teiwaz Hranice. Téhož roku jsem se zúčastnila výběru starších žákyň za Olomoucký a Moravskoslezský kraj. S Teiwazem jsme vybojovali třikrát za sebou bronzovou medaili na Hummel Open games v Brně. Před dvěma lety jsem přestoupila do FBS Olomouc a v juniorském věku jsem nastoupila do extraligy žen. V září téhož roku, tedy 2016, jsem se zúčastnila tréninku širšího výběru reprezentace juniorek. Florbalem jsem také reprezentovala svoji školu, se kterou jsme vyhráli středoškolský pohár v O2 aréně. O rok později se nám bohužel nepodařilo probojovat až do finále a brali jsme bronzové medaile. Z těchto turnajů jsem si odnesla skvělé zážitky, na které ráda vzpomínám.

Použiješ občas svoji účast v O2 Aréně jako motivaci pro malé hráče a hráčky? A jaké to vlastně bylo?
Byla to pecka. Viděla jsem arénu z úplně jiného pohledu. Sice tribuny nebyly ani z daleka zaplněny, ale i tak jsme si to užili naplno.

1. místo SŠ v O2 Aréně (spodní řada uprostřed); FOTO: Flickr Českého florbalu; Začátky v Teiwazu Hranice (třetí zprava); FOTO: archív hráčky

Slibně rozjetou kariéru ti bohužel zkomplikovalo zranění. Co se stalo? Kdy se k florbalu vrátíš?
Ano, byl to zápas proti Vítkovicím v říjnu 2016. Přetrhla jsem si dva vazy v pravém koleni. Pár dnů po úrazu jsem podstoupila první operaci, kde mi sešili vnitřní postranní vaz. V srpnu loňského roku mě čekala druhá operace a to plastika předního zkříženého vazu. Poté jsem se snažila dohnat fyzičku a samozřejmě si také připomenout hru na hokejce.

I přes tuto nemilou záležitost jsi na děravý míček nezanevřela. Navíc je u Vás v rodině florbal rodinnou tradicí. Řekni mám jak jsi s florbalem začínala a co (kdo) tě k němu přivedlo? Je florbal jediným sportem, kterému se věnuješ?
K florbalu, jako ke všem ostatním sportům, mě přivedly moje starší sestry Peťka a Anička. Začínaly v Lipníku a já se k nim přidala v Hranicích. Poté nastoupily v extralize žen, Peťka za FBS Olomouc, Anička za Židenice. Před florbalem jsem hrála závodně badminton, ale nakonec mě přestal bavit. Také jsem se zúčastnila školních utkání ve futsalu a atletických závodů.

Utkání proti Vítkovicím v říjnu 2016; FOTO: web FBS Olomouc

Z florbalového úspěchu v O2 Aréně víme, že jsi studentkou Gymnázia Jana Blahoslava a Střední pedagogické školy. Co v tvém případě platí? Gymnázium nebo pedagogika? Proč si tak rozhodla a co hodláš dělat po složení maturity?
Moje volba byla gymnázium, jelikož jsem v té době nevěděla, kam bych chtěla směřovat. Ráda bych pokračovala na vysoké v Brně se zaměřením na biologii, protože ta mě nejvíce baví. Chtěla bych hrát florbal i na vysoké škole, takže se obávám, že na trénování dětí mi nezbude čas.

Tvá kariéra je pestrá a různorodá, který florbalový zážitek považuješ za svůj nejsilnější? Co by jsi si chtěla do budoucna ještě splnit nebo dokázat?
Mám spoustu florbalových zážitků a vybrat jeden je opravdu hodně těžké. Jeden z největší jsem prožila v Brně na Hummel Open games, když jsme bojovali o bronzovou medaili. Byl to velice napínavý zápas a teprve v poslední minutě třetí třetiny jsem vstřelila vyrovnávací gól. Následovaly nájezdy, na které jsem nastoupila do brány, protože jsem s chytáním měla ze svým spoluhráče nejvíce zkušeností. Nakonec jsme odcházely s bronzem na krku.

Děkuji za rozhovor úspěchů a radosti v trénování a návratu na hřiště.

FOTO: Jan GEBAUER

About the Author: ivosin