Osobnost měsíce října – Kristýna Kupcová

Kristýna Kupcová; FOTO: Ladislav Káňa

Snažím se vše dělat naplno, jít do všeho na 100%

Jestli jsou stále v našich klubech hráči, kteří patří do kategorie „no name“ dříčů, co jedou stále naplno a bez kterých by se hvězdy neobešly? Ti, co mají poctivý přístup a nemají pořád připomínky? Ti. kteří soupeřům nedají nic zadarmo a na hřišti jsou neskuteční bojovníci a odvedou práci za dva? Jakub Robenek trenér ženské složky FBC Ostrava stručně a rychle odpověděl: „Od Nás z FBC Ostrava na 100% maká Kristýna Kupcova“

Trenér a tvůj tým v tobě vidí dříče. Co tě jako první napadlo, když jsme tě kontaktovali se žádostí o rozhovor?
Nejdřív bych Vám chtěla poděkovat za nabídku rozhovoru, je to pro mě čest. A co mě jako první napadlo? Prvních pár sekund jsem měla v hlavě doslova prázdno. Neuměla jsem to nějak pobrat a pak mi proběhla hlavou otázka. Proč já, v čem vynikám? Víte, ono je těžké na tohle odpovědět. Nemám nejšikovnější ruce, kompenzuji to mojí rychlostí, nasazením a morálkou. Snažím se tým pozitivně nabudit, povzbudit když se občas něco nepovede. Snažím se vše dělat naplno, jít do všeho na 100% i přes to, že to někdy může být obtížné.

FOTO: Ladislav Káňa

S rolí dříče se pojí především chuť vyhrávat, ale také zodpovědnost za výsledek. Kde bereš svou motivaci k „lítání“ po hřišti?
Motivací mi je cíl pomoct týmu a mít nejlepší možný výsledek. Taky přenést do hry cvičení z tréninků, stále se zlepšovat, posunovat dopředu a dokázat něco na co můžu být hrdá. Oporu hledám u mých rodičů, kteří stojí při mém boku, ať se děje cokoli. Pomáhají mi zvládat těžké situace, nervy a dodávají mi sílu, když se nedaří a chci všechno vzdát. Další oporou jsou mí trenéři, přítel a samozřejmě spoluhráčky. Všichni mají moje díky, jsem jim vděčná, že stojí při mně.

Když jsi s florbalem začínala, napadlo tě někdy, že tě tak pohltí?
Nenapadlo. Florbal jsem začala hrát předloňský podzim, kdy to bylo spíš jen pro zábavu, v ministranstké florbalové lize s mými kamarády z vesnice. Rozhodně jsem nečekala, že bych mohla hrát někde výš. Pár měsíců uplynulo, když za taťkou přišel spoluhráč z hokeje a řekl nám o florbalovém klubu v Ostravě, kde jsem později začala chodit na tréninky a hrát. Ze začátku pro mě bylo náročné hrát s holkami, které hrají florbal 5 let i víc. Já sama jsem ho hrála pouhých pár měsíců. Postupem času se to lepšilo a celkem mi to začínalo jít. Tady jsem začala cítit, že to není jen zábava. Pohltila mě náplň tréninků, přístup trenérů a hra na jiné úrovni. To všechno mi dodávalo sebevědomí, mnohem větší radost a chuť jít stále dopředu. Pořád to není nejlepší, mám ještě co dohánět, ale pracuji na tom.

Nekecá, nefňuká a nestěžuje si, jen prostě maká. Platí to o tobě?
Občas si pro sebe trošku postěžuji, že je to náročné, nebo je toho hodně. Vždy se ale nadechnu a řeknu si, že tohle všechno ke sportu patří a musím to jako každý jiný zvládnout. Dávám do toho co je v mých silách, nejlépe bez keců, které mi stejně nepomůžou. Kdo se chce zlepšovat, musí zdolat všechny překážky a postupovat dál.

Často zazní – ta dře a maká ještě bokem? Co navíc bokem mimo trénink ještě děláš?
Loni jsem kromě tréninků chodila posilovat k osobnímu trenérovi bohužel letos nikoli. Sotva někdy stíhám skloubit školu, florbal a osobní život natož ještě posilování. Stále chodím hrát florbal s ministranty, občas si zacvičím doma, nebo si zajdu zaběhat, na to musím mít ale chuť i čas.

Chci-li po hráčích aktivitu a docházku na trénink, tak nezřídka se vymlouvají na školu, platí to i tobě?
Pokud nejde o nějakou důležitou písemku, nebo rozhodující známku, tak se kvůli školy z tréninků omlouvám opravdu zřídka. Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě, škola na kterou chodím, je od haly cca půl hodiny cesty autobusem. Jelikož nestíhám jezdit domů mezi školou a tréninkem, tak se musím učit na neobvyklých místech, za různých podmínek, například v plném autobuse, cestou do školy, nebo ze školy na trénink. Zatím úspěšně dokážu stíhat obojí, i když to znamená, že z domů vyjíždím v 6.30 a vracím se v 20.00.

Mnoho lidí více vyzdvihuje hráčku, ktera tři branky vstřelí, než tu, kdo třem obdrženým gólům zabrání. Není to někdy deprimující? Jak se s tím vyrovnáváš?
Někdy to deprimující bývá, ale dokážu se s tím lehce vypořádat. Uvědomím si, že každý tým má někoho, kdo góly dává a kdo jim naopak zabrání. Všechny jsme v jednom týmu, bez žádné z nás by to nešlo. Každá vyniká v něčem jiném, někdo umí dobře střílet a dávat góly, někdo pro změnu umí dobře zablokovat střelu, jiní vystihnout přihrávku a podobně. Každý přispívá svým dílem a to nás dělá dobrým týmem. Pro mě je důležitý výsledek týmu, ovšem když se daří i individuálně, mám hned lepší pocit.

FOTO: Josef Mikula

Prožíváš hru? Jak pouštíš ven své emoce?
Jestli prožívám hru? Samozřejmě. Možná si to mnohdy neuvědomujeme, ale emoce, ať už jsou kladné či záporné, ovlivňují hru. Proto se snažím co nejméně dávat najevo negativní emoce a být co nejvíce pozitivní. Někdy to ale moc nejde. Po chybě nad sebou nelámu hůl, takže žádné házení s florbalkou a podobně, ovšem nepopírám, že občasná nadávka ujede.. Naopak kladné emoce z gólů, povedených kliček, herních akcí dávám najevo. Ať už gestem rukou, úsměvem, či slovně. Taky mě povzbudí, když se má radost odráží na týmu.

O dříčích je známo, že i kdyby měli umřít, tak nastoupí na palubovku. Jak bojuješ s nemocemi, máš nějaký zaručený tip, jak být stále fit a makat naplno? Neskolí tě už rýmečka?
Zaručený tip, který vám dá snad každý je dodržování pitného režimu, jíst co nejvíc zdravě a pořádný spánek. Nemohu dělat nic jiného než souhlasit. Já osobně se to snažím co nejvíce dodržovat a musím říct, že nemocná jsem zřídka nemocná. Musím však zaklepat, aby to tak zůstalo. Pokud nemám vysloveně horečku a umím vstát z postele a jít do školy, tak mě rýmečka neskolí. Vzpomínám na minulou sezonu, kdy jsem na zápas dorostenek jela s horečkou. Ten jsem však po 1. třetině nedohrála, protože mi bylo fakt mizerně a trenér mě posadil.

Dříči jsou známí i tím, že jsou dobří prognostici a mají vize. Kde vidíš svůj současný tým za dva roky. Jinými slovy, dokážeš si tipnout kolik spoluhráček budeš mít za dva roky ještě kolem sebe?
Nevím, zda-li to platí i pro mě. Nerada plánují dopředu. Přeci jen nedokážu říct, co se stane za pár minut, natož za 2 roky. Doufám jen, že mé současné spoluhráčky budu hrát i za dva roky, abychom spolu mohly i nadále sdílet nadšení. Každá má však jiné představy o své budoucnosti, některá se touží dostat do reprezentace, jiná do ligy v zahraničí. Nedokážu si proto tipnout, kolik holek zůstane a kolik odejde. Doufám, že se každé její sen splní, ať to trvá jak dlouho chce.

Kristýno, děkuji za rozhovor a přeji splnění všech snů. 🙂

Juniorky FBC Ostrava; FOTO: Luděk Pasecký

About the Author: ivo sin