Snažím se dělat pouze to, co se po mě chce

Jestli jsou stále v našich klubech hráči, kteří patří do kategorie „no name“ dříčů, co jedou stále naplno a bez kterých by se hvězdy neobešly? Ti, co mají poctivý přístup a nemají pořád připomínky? Ti. kteří soupeřům nedají nic zadarmo a na hřišti jsou neskuteční bojovníci a odvedou práci za dva? Trenér Vojtěch Kořínek z 1.MVIL Ostrava nám doporučil Jana Lacinu: „Honza je junior, který chodí i s muži, ochotný, poctivě trénuje, poctivě hraje, trénuje děti a hlavně nebrečí, že nemá čas.“

Trenér a tvůj tým v tobě vidí dříče. Co tě jako první napadlo, když jsme tě kontaktovali se žádostí o rozhovor?
Byl jsem rád, ale já osobně bych se dříčem nenazval. Snažím se dělat pouze to, co se po mě chce. Což by měla být samozřejmost. Na druhou stranu, když to říká Kořen, tak to musí být pravda (smích).

S rolí dříče se pojí především chuť vyhrávat, ale také zodpovědnost za výsledek. Kde bereš svou motivaci k „lítání“ po hřišti?
Vítězství. To je největší motivace. Kvůli tomu se to přece hraje. Já osobně strašně nerad prohrávám, takže motivace určitě nechybí.

Když jsi s florbalem začínal, napadlo tě někdy, že tě tak pohltí?
Florbal mě pohltil hned na mém prvním tréninku. Začínal jsem někdy ve třetí třídě, kdy na naší školu docházeli každý pátek Honza Jelínek s Petrem Kološem. Vždycky jsme se na ně všichni neskutečně těšili. Postupem času tam chodili jako do houslí, takže pro nás se z toho stal spíše svátek než páteční tradice. Proto jsem začal chodit na pravidelné tréninky na DDM Odstrčilovu, kde mě trénovali Stanislav Sladký a Jiří Zerzoň.

Často zazní – ten/ta dře a maká ještě bokem? Co navíc bokem mimo trénink ještě děláš?
Moc toho času mimo tréninky není. Vždycky se něco najde, buď u elévků, juniorů nebo u áčka. Když nějaký čas je, tak samozřejmě dřu (smích). Nevyhýbám se žádnému sportu, ale nejraději chodím na tenis nebo si jen tak zaběhat.

Chci-li po hráčích aktivitu a docházku na trénink, tak nezřídka se vymlouvají na školu, platí to i tobě?
Teď jsem ve třeťáku na gymplu. Skloubit školu a florbal není jednoduché, ale zatím to zvládám. Uvidíme, jak to půjde příští rok s maturitou. Nejčastěji se učím po tréninku, ale samozřejmě jsou i dny, kdy se na to vykašlu a druhý den se modlím ke všech bohům.

Mnoho lidí více vyzdvihuje hráče, který tři branky vstřelí, než toho, kdo třem obdrženým gólům zabrání. Není to někdy deprimující? Jak se s tím vyrovnáváš?
Týmový úspěch je víc než individuální. Každý má svou roli a svůj podíl na vítězství. Někdo dává góly, někdo jim zabraňuje a někdo nosí pití. Takže deprimující to určitě není. Někdy mi tam taky nějaká šmudla spadne, ale to je bonus, mojí prioritou je bránit soupeřovy útočníky.

Prožíváš hru? Jak pouštíš ven své emoce?
Ano, prožívám. Pouštím ven jenom pozitivní emoce, které nás můžou nakopnout. Negativní se snažím dusit v sobě a nepřenášet na ostatní kluky v týmu. Bohužel ne vždycky je udržím.

O dříčích je známo, že i kdyby měli umřít, tak nastoupí na palubovku. Jak bojuješ s nemocemi, máš nějaký zaručený tip, jak být stále fit a makat naplno? Neskolí tě už rýmečka?
Na každý zápas se těším, takže dělám všechno proto, abych mohl hrát. Žádný zaručený tip, jak být fit nemám. Stačí mi, když se dobře obleču, sním pár vitamínu a občas své tělo vydezinfikuji. Když přijde pořádná rýmečka, která skolí každého chlapa, tak s tím člověk stejně nic neudělá.

Dříči jsou známí i tím, že jsou dobří prognostici a mají vize. Kde vidíš svůj současný tým za dva roky. Jinými slovy, dokážeš si tipnout, kolik spoluhráčů budeš mít za dva roky ještě kolem sebe?
Superliga. Jen co splníme všechny podmínky, je MVILek připraven hrát superligu. Momentálně si v elévkách vychováváme budoucí spoluhráče, takže o budoucnost rozhodně strach nemám. Co se týče, spoluhráčů netroufám si odhadnout, jak to bude. Po každé sezóně je tolik přestupů, že to snad ani odhadnout nejde. Navíc hodně kluků z juniorky má v plánu jít na výšku mimo Ostravu, takže se nechám překvapit, s kým budu za dva roky hrát já.

Honzo děkuji za odpovědi a těším se na MVILek v Superlize i s tebou. 🙂