Osobnost měsíce října – Filip Brauner

Filip Brauner – Orca Winter Cup; FOTO: Mikuláš Peths

Základem úspěchu je dobrý kolektiv a pohodová atmosféra v šatně

Jestli jsou stále v našich klubech hráči, kteří patří do kategorie „no name“ dříčů, co jedou stále naplno a bez kterých by se hvězdy neobešly? Ti, co mají poctivý přístup a nemají pořád připomínky? Ti. kteří soupeřům nedají nic zadarmo a na hřišti jsou neskuteční bojovníci a odvedou práci za dva? S tipem nám pomohl přímo autor tématu měsíce Pavel Ceh z FBC Přerov: „Filip Brauner, ten hraje, i když je nemocný a zároveň maká ještě bokem, přitom pomáhá i s trénováním.“

Trenér a tvůj tým v tobě vidí dříče. Co tě jako první napadlo, když jsme tě kontaktovali se žádostí o rozhovor?
Rozhodně mě to překvapilo. Chtěl bych za to všem poděkovat, ale asi nejvíc Pájovi, jelikož od něho mě opravdu těší, když ve mě vidí dříče a doufám, že mu to oplatím tím, že ho nezklamu. Je to určitě čest, když ve vás okolí vidí dříče. Zároveň jsem hodně rád, že se již nesledují jen střelci, výborní brankáři či lídři kanadského bodování. I když se nerad nějak pozitivně hodnotím, tak tenhle rozhovor beru tak, že asi jsem přece jenom v něčem dobrý. Mezi mé pozitivní vlastnosti asi patří co největší nasazení a bojovnost. Snažím se nevypustit ani jeden souboj. Snažím se do všeho dát 100%. Myslím, že umím celkem dobře číst hru, ale občas naopak vyřeším danou situaci úplně nesmyslně a nechápu, jak mě to vůbec mohlo napadnout to takhle vyřešit. Mladším klukům (ale i těm starším) se snažím vždy nějak poradit a povzbudit je, když například udělají nějakou chybu nebo se mě třeba zeptají, jak co udělat, tak se jim pokusím nějak poradit, ale stejně si myslím, že ve většině případů je nejlepší, když to udělají podle sebe. Vyzkouší to, a buď to vyjde a řeknou si, že je to fajn a takhle by to šlo. Pokud to nevyjde, tak to buď příště vyjde nebo si řeknou, že je lepší to udělat jinak. Samozřejmě jim občas nějak vynadám nebo něco takového, ale doufám, že to berou v pohodě a chápou, že to nemyslím zle. Vzhledem k tomu, že si stojím za tím, že základem úspěchu je dobrý kolektiv a pohodová atmosféra v šatně, tak se snažím vymýšlet různé věci, které by tomu mohli pomoci. Někdy se snažím odlehčit situaci nějakým vtípkem nebo prupovídkou, ale tohle není jen o mně, to děláme všichni, jsme opravdu dobrá parta a je to čím dál lepší a lepší.

S rolí dříče se pojí především chuť vyhrávat, ale také zodpovědnost za výsledek. Kde bereš svou motivaci k „lítání“ po hřišti?
Každý chce vyhrávat. Jak na hřišti, tak v životě. Nikdo neprohrává rád. V každém týmu jsou nějací klíčoví hráči, například u nás jsou to ti, co odemykají šatnu :D. Role klíčového hráče je pro tým důležitá, ale nikdy nestojí výsledek zápasu za jednotlivcem, nýbrž je to práce celého týmu. Do každého zápasu se snažím dát 200%, protože když si řeknu, že já nemusím, tak stejně by si to mohlo říct dalších x hráčů a jak by to potom vypadalo. Vždy se snažím svým výkonem za a) pomoct týmu herně, ale také za b) motivovat i spoluhráče k co nejlepším výkonům. Jednoduše, když chcete vyhrát, musíte makat. Výhra je jakási motivace – cíl. Hraji florbal, samozřejmě protože mě baví (bez toho to nejde), ale zároveň v něm chci něco dokázat. Každé střídání mám nějaký cíl (vybojovat míček, clonit brankáři, vystřelit na bránu, vyhrát osobní souboj nebo třeba proměnit nájezd), tyto malé cíle mě přibližují k vyššímu cíli – vyhrát zápas a nejvyšší cíl je samozřejmě co nejlepší umístění v tabulce na konci sezóny – ideálně vyhrát. A i když se nedaří, tak se nemůže přestat makat, protože s takovou se to nikdy nezmění, ba naopak je nutné makat ještě víc, aby se to obrátilo k lepšímu.

Když jsi s florbalem začínal, napadlo tě někdy, že tě tak pohltí?
K florbalu jsem se dostal přes mého strýce, který florbal v Přerově hrál. Hrál jsem hokej, takže jsem to zatím jen tak zkoušel, ale neskutečně mě florbal bavil. Naplno jsem začal hrát až tak po roce. Hokej už mě tolik nenaplňoval, navíc zde nebyl úplně dobrý kolektiv. Každý hrál spíš na sebe než za tým. Vzhledem k tomu, že je to týmový sport, tak to rozhodně není dobře. V roce 2012 jsem přestoupil na novou školu – na gympl, a to jsem použil jako záminku proč skončit s hokejem a začít s florbalem. Doma mi to původně rozmlouvali, ať si to pořádně rozmyslím, abych toho později nelitoval. Ale rozhodně mi to nezakázali, vždy chtěli, abych dělal, co mě baví. Takže volba byla jenom na mě, a tak jsem se rozhodl. A ničeho nelituji a nikdy litovat nebudu. Začínal jsem pod Pájou Cehem a ten mi neskutečně pomohl, jak po florbalové tak po lidské stránce. Když jsem přišel z hokeje, byl jsem “namachrovaný boreček”, co hrál na sebe, chtěl jsem dávat góly a nic jiného mě nezajímalo. Myslím, že jsem ani mezi spoluhráči nebyl moc oblíbený. Pája mi, ale důrazně vysvětlil, že takhle to nepůjde, a tak jsem na sobě začal pracovat. Za to jsem mu neskutečně vděčný. Florbal je úplně jiný sport než hokej, i když si spousta lidí myslí, že je to de facto to samé akorát bez bruslí. Došlo mi, že bude potřeba hodně máknout, abych kluky dohnal. Zase jsme u Páji, znovu mi opravdu hodně pomohl. Zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl trénovat navíc s jinými kategoriemi. Řekl mi, že není problém, a tak jsem občas trénoval s mladšími, ale bral mě i na starší. Po mých trénincích mě bral na další – na juniory, a to mi neskutečně pomáhalo a zlepšoval jsem se. Se staršími se samozřejmě posouváte víc, protože jsou o hodně lepší a prostě vás to motivuje makat tak, abyste je dohnal. I přesto, že jsem byl o hodně mladší, pomalejší, nešikovnější a já nevím co ještě, mi kluci nenadávali, ale naopak mě podporovali a snažili se mi co nejvíc pomoci. A tak jsem se pořád zlepšoval. Pak mě začal Pája brát i na muže, což bylo zase úplně něco jiného. Obrat o 180° zase vše rychlejší a náročnější, ale řekl bych, že tady přišel největší zvrat. Když trénujete s muži a juniory, ale hrajete ligu starších žáků, tak se to prostě projevit musí, a tak se mi začalo dařit. Dohnal jsem kluky a začal jsem být plnohodnotným článkem týmu. Doufám, že to tak bude pokračovat a časem se třeba stanu jednou z opor. Každopádně mě florbal stále neskutečně baví, i když asi jako každý mám takové ty tmavé chvilky, kde se mi nechce na trénink nebo bych radši místo tréninku dělal něco jiného, ale překousnu to a jdu na trénink. “Není umění jít na trénink, když se vám chce, ale naopak když se vám nechce”

Nekecá, nefňuká a nestěžuje si, jen prostě maká. Platí to o tobě?
Těžká otázka… asi by to měl spíš posoudit někdo jiný, ale hraji a trénuji, pokud je to alespoň trochu možné. Nechci říct, že si nikdy nestěžuji, když mě něco bolí, snad každý si postěžuje. Každopádně se nikdy nevymlouvám, že jsem nějakou chybu udělal kvůli bolesti. To prostě nejde! Buď se rozhodnete, že do zápasu naskočíte i s tím, že vás třeba něco bolí a podáte 100% výkon. Rozhodně se na to pak nemůžete zpětně vymlouvat. Jednoduše když už do zápasu naskočím, tak ho prostě musím odmakat a udělat vše pro to, aby to dopadlo vítězstvím. A když to náhodou nedopadne, tak nelze říct něco ve stylu „sorry kluci bolelo mě to“ nebo „kdyby mě to nebolelo, dopadlo by to jinak“. Florbal je sport, řekl bych, že docela tvrdý, tudíž tady není prostor na nějaké fňukání. Podle toho co mi říkají ostatní např. trenér (což je zároveň i můj osobní trenér) tak asi jo. Vždy se snažím ze sebe vydat 200%. Trenér o mě napsal kratší článek na svou stránku, a to pro mě bylo motivací pro další práci. Občas je toho moc, ale s tím se nedá nic dělat, je prostě a jednoduše potřeba zatnout zuby a pokračovat.

V posilovně; FOTO: Pavel Hausner

Často zazní – ten/ta dře a maká ještě bokem? Co navíc bokem mimo trénink ještě děláš?
Od roku 2017 mám kondičního trenéra Pavla Hausnera, který je zároveň i trenérem juniorky a mužského Áčka, takže mé tréninky zaměřuje vyloženě na florbal např. na dynamiku. Máme většinou 3 tréninky týdně a k tomu 3 florbalové tréninky. Někdy víc někdy méně. Tréninky s kondičním trenérem se skládají z tréninků v posilovně a atletiky. Největší motivací je pro mě posun, který díky němu vidím a vím, že bez něho by nebyl nebo ne takový. Prostě sám bych to takhle nezvládl, neustále mě motivuje. Žádný jeho trénink není jednoduchý, takže posun je znát. Asi nejvíce posilujeme nohy, protože bez silných nohou se ve florbale opravdu neobejdu. Díky jeho tréninkům jsem neskutečně zesílil, ale hlavně zrychlil, což byl u mě zásadní problém. De facto mě úplně změnil, protože jsem nikdy pohybově nevynikal. Doufám, že se to nezastaví a budu se neustále zlepšovat, což díky němu určitě půjde. Někdy mívám i tréninky v hale, kde pilujeme střelbu. Vzhledem k tomu, že jsem od této sezóny útočník, tak se to celkem hodí, protože i v této oblasti je potřeba se zdokonalovat.

Chci-li po hráčích aktivitu a docházku na trénink, tak nezřídka se vymlouvají na školu, platí to i tobě?
Od roku 2012 studuji na Gymnáziu Jakuba Škody v Přerově. Občas je trochu složitější skloubit florbal a školu, ale jde to. Když máte motivaci, jde všechno. Nepatřím mezi skupinku studijních typů, ale vzhledem k tomu že jsem ve třetím ročníku, tak je potřeba i ve škole přidat. Nikdy jsem však nepropadal nebo tak. A co se týče absence na trénincích kvůli škole, tak to je opravdu minimálně. Řekl bych tak maximálně 4-5x za sezónu. Když toho mám moc do školy tak si třeba časově posunu osobní trénink, ale snažím se ho nerušit. Někdy ho posuneme třeba o hodinu, někdy dáme jiný den. Když mám před nějakým zkoušením nebo těžší písemkou a nestíhám se učit pouze doma, tak se snažím využít času např. při cestě na trénink nebo před školou či o přestávkách. Prostě a jednoduše momentálně je pro mě florbal prioritou, ale každopádně vím, že škola je velmi důležitá pro můj život.

Mnoho lidí více vyzdvihuje hráče, který tři branky vstřelí, než toho, kdo třem obdrženým gólům zabrání. Není to někdy deprimující? Jak se s tím vyrovnáváš?
Rozhodně ne. Zabránit gólu je stejně důležité jako ho vstřelit. K čemu je vašemu týmu dát 15 gólů, když jich 20 dostanete? A naopak když ubráníte 20 gólovek, ale váš tým nedá ani branku. Od nové sezóny hraji v útoku, takže se nyní mám starat spíše o ofenzivu. Ovšem vím, že obránci mají obtížný úkol. Často je problém, že se útočníci dostatečně rychle nevrací, a pak je to pro obránce velmi náročné. Takže díky zkušenostem z obrany se nyní snažím obráncům co nejvíc pomoct. Nikdy mi nevadilo, že nejsem zrovna já ten, co střílí góly. Důležité je, abychom došli k cíli a to je vítězství a je jedno, kdo dá gól. Všichni musí podat výborný výkon. Nejdůležitější je prostě týmový úspěch. Radši budu mít s týmem co nejlepší umístění v tabulce než abych vyhrál např. kanadské bodování ligy a přitom byli na konci tabulky. Myslím si, že většině hráčů jde hlavně o týmový úspěch nebo v to alespoň doufám…

Prožíváš hru? Jak pouštíš ven své emoce?
Hru prožívám hodně. Kdo mě zná, tak by asi řekl až moc, ale prostě každý zápas chci za každou cenu vyhrát. Někdo by mohl říct, že jdu “přes mrtvoly”. Jsem temperamentní typ člověka, takže mi nejde nic tlumit v sobě a i když něco zrovna tlumím, tak to tak navenek rozhodně nevypadá. Snad každý zápas prožívám. Mám radost z každého gólu, pěkné akce, bloku, osobního souboje či zákroku našeho gólmana. Zlost…? Ano, u mě velmi častá a většinou hodně znatelná. Občas bouchnu do mantinelu nebo kopnu, ale většinou používám nástroj “bouchnutí do mantinelu” spíše k nahecování ať už sebe či celého týmu. Neříkám, že hádky s rozhodčími či protihráči jsou u mě výjimkou, spíš naopak. Asi to až moc prožívám nebo to svedeme na adrenalin :D. Několikrát se mi stalo, že mě musel jak trenér, tak spoluhráči uklidňovat, ale to k tomu prostě patří. Každopádně si myslím, že jsem v tomto ohledu udělal i tak velký pokrok a už se nevztekám nad každou blbostí, jako tomu bylo před pár lety. Je to sport a k tomu jednoduše emoce patří, nebo snad ne? Po zápasech, většinou po těch prohraných, mi to ještě dlouho leží v hlavě. Nadávám v šatně, tam se ale vždy podržíme a zhodnotíme jak klady, tak i zápory. Když přijedu domů, tak se o zápase pobavím s rodinou, a u toho se většinou znovu naštvu, co jsem udělal špatně a co naopak dobře, prostě a jednoduše na to myslím. Poslední dobou se s tím ale snažím pracovat a za zápasem udělat tlustou čáru. Poučit se z něj a dál ho neřešit, ale upřímně mi to zatím moc nejde. Neustále je třeba na sobě pracovat a to nejen po stránce herní a kondiční, ale i mentální, a to se teď musím mimo jiné pokusit vylepšit.

O dříčích je známo, že i kdyby měli umřít, tak nastoupí na palubovku. Jak bojuješ s nemocemi, máš nějaký zaručený tip, jak být stále fit a makat naplno? Neskolí tě už rýmečka?
Hraji a trénuji opravdu, pokud je to alespoň trochu možné. Bohužel nebo bohudík (přece jen to byla nějaká zkušenost) jsem v roce 2014 podstoupil operaci plochonoží. Většinou se to řeší rehabilitací nebo zdravotními vložkami do bot, ale u mě to bylo horší, takže byla jediným řešením operace jinak bych se taky ve 40-ti letech nemusel postavit na nohy. Další problém byl, že se operace musí provést do 14-ti let. Takže to byla taková hurá akce. Na jaře jsem se dozvěděl, že bych měl jít na operaci a na začátku července jsem ležel na sále. Následovalo léto na invalidním vozíčku a pak něco málo přes 6 měsíců o berlích. To znamenalo sezónu pauzu, a bylo to znát, ten rok chyběl. Naskočil jsem do rozjeté letní přípravy a od září už pro mě začala nová sezona i “s novýma nohama” a mohlo se zase makat. Tady zase patří velké dík spoluhráčům, kteří mi hrozně moc pomohli. Naskočil jsem znovu do drillu a pořád hrál a trénoval. Pak mi došlo, že se bez nějaké další pomoci dál nedostanu. A tak jsem požádal o spolupráci Páju Hausnera, aby mi pomohl se celkově zlepšit. A tak se taky stalo. Už během prvních měsíců byl vidět posun. Pak jsem odehrál celkem slušnou sezónu. Jenže potom přišel další problém. V prosinci 2017 jsem si při tréninku poranil stehno a několik měsíců jsem nemohl trénovat a hrát. S tímto zraněním jsem odehrál pár zápasů, když mi trenér řekl, že mě opravdu potřebuje, tak jsem se snažil alespoň nějak pomoci. Když jsem vyléčil stehno, tak přišel problém s ramenem – přesně instabilita ramenního kloubu. Takže jsme to začali řešit. Naštěstí mi pomohly rehabilitace, a pro jistotu jsem dostal ortézu, se kterou momentálně hraji. Takže se snad podaří vyhnout operaci. S trenérem jsme došli k závěru, že je potřeba to nějak řešit, a tudíž jsem začal chodit k fyzioterapeutce. Od té doby jsem naštěstí v pořádku, takže se můžu plně věnovat tréninku. A co se nemocí týče… Dřív jsem s tím míval větší problém, ale teď už je to celkem v pohodě. Občas dostanu nějaká antibiotika, ale pokud to jde, hraji. A když už to nejde nebo vyhodnotím, že bych klukům neměl jak pomoct, tak se přijdu alespoň na tréninky a zápasy podívat. Avšak nejhorší nemoc pro muže tzv. rýmečka mi v hraní nebrání, akorát je větší spotřeba kapesníků, ale s tím se holt nedá nic dělat.

Dříči jsou známí i tím, že jsou dobří prognostici a mají vize. Kde vidíš svůj současný tým za dva roky. Jinými slovy, dokážeš si tipnout kolik spoluhráčů budeš mít za dva roky ještě kolem sebe?
Opravdu těžká otázka. Každý rok bude určitě lepší a lepší umístění. V této sezóně se nám zatím bohužel bodově nedaří ani v juniorce ani v mužích. Ale herní projev podle mě není zas tak špatný, akorát neproměňujeme šance, a tudíž nedáváme dostatek gólů. Každopádně vzhledem k tomu, jaký má tým potenciál, věřím, že se budeme každou sezonu zlepšovat a zlepšovat. U nás se hodně dbá na začleňování mladých hráčů do áčka. Spousta mladších hráčů má obrovský potenciál. Až přijdou tito kluci do juniorky, aby mohli pomoci mužům, tak si myslím, že se to zase o hodně zvedne. Věřím, že během následujících dvou až tří sezón bychom mohli bojovat o národní ligu. V juniorce máme hodně dobrý kolektiv, což je taky velké plus. Samozřejmě občas někdo skončí nebo nad tím uvažuje, což nás všechny mrzí. Trávíme spolu spoustu času na trénincích a zápasech, ale taky občas spolu někam zajdeme a vždy je tam parádní atmosféra a velká sranda. Doufám, že nás zůstane u florbalu co nejvíc a budeme se neustále posouvat a co nejdřív si zahrajeme vyšší ligu. Protože asi jeden z mých největších florbalových cílů je probojovat se s Přerovem do co nejvyšší soutěže, a to bez dobrého kolektivu nepůjde, takže doufám, že nám to vydrží. Spoluhráči totiž nejsou jen kluci, se kterými trénuješ, ale hlavně jsou to kamarádi a taková druhá rodina. A myslím si, že u nás to tak bere skoro každý hráč.

Filipe, děkuji za rozhovor a přeji zdraví a stále tak otevřenou mysl.
Děkuji.

Střední řada uprostřed 23; FOTO: archív FBC Přerov

About the Author: ivosin