Přesně pro tento pocit hrajeme, dřeme, i když je tak krátký.
Pro měsíc říjen jsem zvolil téma, které není přímo florbalové, ale je v podstatě jeho nedílnou součástí. Kolektivní sporty a florbal nevyjímaje, lákají nováčky na sportovní zážitky, adrenalin, dramata a nikdy neopomenou zmínit nová přátelství. Existují, jsou opravdová? Najdeme je i mezi dnešními dětmi a mezi mládeží? Budeme o nich někdy číst podobné články?
Vybral jsem dva hráče. Juniora, který je v týmu od pradávna a je jeho výraznou tváří. A juniorku, která překořenila, nejprve si odskočila na rok do Vsetína a nyní už rok hraje v jiném kraji, jiném městě s jinýma spoluhráčkami. Vznikla nová přátelství a co ta stará?
Ahoj Báro,
mateřským klubem jsou Panteři Otrokovice. Začínala jsi s kluky. Jaké to bylo? Brali Tě? Vídáš se s kluky svého ročníku?
Měla jsem výhodu, že většina kluků z týmu se mnou chodila do stejné třídy na základce nebo na stejnou školu, takže jsem zapadla celkem rychle. Samozřejmě měli tendence mě nějakým způsobem šetřit, ale postupem času jsem se jim začala vyrovnávat a veškerá ostýchavost byla rázem pryč. Pro mě to bylo jen dobře, protože jedině tak jsem se mohla dál posouvat. U nás v Otrokovicích chodím 1 x týdně na trénink juniorů, takže s klukama se stále vídám.
V sezóně 2014/15 jsi naskočila do čistě juniorské a dorostenecké ligy za Vsetínský klub. Proč právě Vsetín? Navázala jsi ve Vsetíně nová přátelství anebo už jsi holky znala z dřívějších akcí?
Věděla jsem, že s kluky do nekonečna hrát nemůžu, a proto jsem se začala ohlížet po nějakém dívčím klubu. I když jsem si v podstatě mohla vybírat do jakého klubu jít nebo snad zůstat doma, tak Vsetín byl pro mě jasnou volbou. S holkami ze Vsetína jsem znala už dlouho. Byla jsem s nimi několikrát na mládežnickém turnaji Prague games a na mnoha dalších turnajích.
Neuplynul ani rok a jsi v Mistrovských Vítkovicích. Jak došlo ke Tvému přesunu?
Oslovil mě sám hlavní trenér ženského A-čka Jiří Velecký. Jela jsem do Ostravy na zkoušku na jeden trénink, kde jsem se ukázala v dobrém světle. Jirka mě měl v hledáčku už déle, takže dobře věděl, co dovedu a jaké jsou moje přednosti. Stálo přede mnou těžké rozhodnutí. Se Vsetínem jsme dokázaly vybojovat stříbro na MČR dorostenek, měly jsme skvělý tým a výborného trenéra, takže to pro mě nebyla vůbec lehká situace. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím na jednu sezónu a když to nevyjde, tak se vrátím.
Jak Tě děvčata v šatně přijala? Nebyla jsi tam sama a úplně cizí? Tušila jsi, že budete mít tak úspěšnou sezónu? Očekávaly se od tebe výsledky?
Ve Vítkovicích jsem se s nikým neznala, takže jsem z toho měla strach, ale ukázalo se že zbytečně, protože mě holky mezi sebe zapojily už na prvním tréninku letní přípravy. S trenérem byla domluva taková, že budu jezdit 2 x týdně na trénink do Ostravy, ale mělo to podmínku, že musím chodit alespoň 1 x doma v Otrokovicích. Ze začátku mě vozili rodiče, ale v polovině sezóny jsem si udělala řidičák a od té doby už jezdím sama.
Jasným lídrem kabiny byla Natálie Martináková, která v té době byla součástí Áčka, takže pro nás mladé byla jakýmsi vzorem. S Naty jsme si padly do oka už od samotného začátku a později se ukázalo, že nám to skvěle klape i na hřišti. Staly se z nás opravdu dobré kamarádky a nejen z nás, ale i z našich rodičů. Vždy, když jsem v Ostravě, spím právě u Martináků. Je to můj druhý domov.
Dle mého to nečekal nikdo. Něco takového jsme si s holkami na začátku sezóny vůbec nedokázaly představit. Pro mě samotnou to byla opravdu snová sezóna.
Myslím, že ani ne, nikdo na mě nevyvíjel žádný tlak.
Aby toho nebylo málo, tak jsi ještě v listopadu vletěla do ženské nejvyšší soutěže. A ne zrovna skromně. Debut a dva góly si v duelu připsala juniorka Barbora Husková. Juniorka Husková získala v prvním startu tři kanadské body. A tak dále. Nový kolektiv? Nové vztahy. Jak jsi to zvládla vše v prvním roce?
Obléknout jednou dres Vítkovic, zahrát si extraligu a vstřelit v ní svůj první gól, to byly moje velké sny, které se neočekávaně rychle naplnily. Za ten rok se toho událo tolik, že když se na to zpětně podívám, tak vlastně ani nevím, jak se mi to všechno podařilo.
V létě jsi odehrála brněnský Open Game za IBK Kachny a turnaj jste ovládly. Pověz nám o tomto projektu. Může se srovnat s chlapeckým Peaches, kde panují skvělé vztahy a kluci si jezdí za Peaches s chutí zahrát, doslova si užít utkání?
Tento tým s Peaches srovnávat určitě nejde. IBK Kachny není žádný výběr holek z mnoha různých klubů, ale ve skutečnosti je to tým hráček z Uherského Brodu. Holky mě oslovily, jestli bych s nimi nechtěla na tento turnaj jet, protože jich bylo málo. Nakonec se ke mě připojily ještě dvě další ostravské hráčky.
Ovšem Tvým florbalovým přátelstvím nemusí být konec. Je tu ještě juniorská reprezentace, kam po právu patříš. Jak to funguje na nejvyšší úrovni? Nejsou vztahy na ostří nože? Vždyť je to reprezentace! Přejete si vzájemně úspěch? Nejsou vazby jen naoko a falešné? Je tam hráčka/y, na kterou/é se můžeš spolehnout?
Florbal na mezinárodní scéně je úplně jiný florbal než u nás. Na hřišti nedostanete tolik prostoru ani času a taky se hraje mnohem více do těla.
Vztahy s holkami v reprezentaci juniorek mám dobré. Určitě si nemyslím, že by to bylo falešné, to bych určitě poznala. I když za mě je reprezentačních akcích opravdu málo, přesto se s holkami dokážeme semknout a bojovat na hřišti jedna za druhou.
„V sobotu pobíhala na hřišti jediná plnoletá hráčka. Barbora Husková oslavila ten den osmnácté narozeniny. Od spoluhráček v reprezentaci dostala ráno před zápasem milé překvapení v podobě dortu s logem Českého florbalu a také Vítkovic a Otrokovic. Sama si však nadělila předčasný dárek, když v prvním přátelském zápase proti Švýcarkám skórovala hned dvakrát.“ Skvělý moment a životní zážitek. Existuje jiný florbalový moment, na který ráda vzpomínáš?
Taková věc, jako hrát zápas proti švýcarské reprezentaci a večer hned na to slavit narozeniny s celým týmem České juniorské reprezentace se hned tak někomu nepoštěstí. Na to určitě jen tak nezapomenu.
Velmi ráda vzpomínám na letošní juniorské finále. Tolik diváků snad nikdy na juniorskou ligu nepřišlo. A ta atmosféra, kterou dokázali vytvořit naši fanoušci, na to se nedá jen tak zapomenout. Přesně pro tento pocit to hrajeme, přesně pro tohle dřeme i když je to tak krátké. Je to opravdu nepopsatelné, ale kdo už to někdy zažil, tak ví, o čem mluvím.
Ročně si připíšeš na své konto více než 50 kanadských bodů. To je úctihodné. Díky tomu a nejen díky tomu, hraješ ženskou Extraligu a jsi v juniorské reprezentaci. Jaké jsou Tvé další blízké i daleké cíle?
Jako nejbližší cíl se nabízí Superfinále ženské extraligy, které se letos hraje v Ostravě. Zvednout nad hlavu trofej pro vítěze takřka doma by bylo parádní. Dále bych se chtěla dostat na juniorské MS. Za pár let bych si chtěla zkusit i nějakou tu zahraniční ligu.
Řekni čtenářům na závěr, jak válčíš se školou a kdy tě napadlo začít se florbalu věnovat naplno?
Studuji tady u nás v Otrokovicích na gymplu. Letos maturuji, takže je to trošku náročnější než v předešlých letech, ale díky individuálnímu plánu můžu stíhat školu i florbal dohromady.
S florbalem jsem začala někdy v druhé třídě na základní škole. Pořádně jsem se mu začala věnovat až později. Učitel tělocviku mi řekl, že na holku mi florbal opravdu jde a jestli bych nechtěla zkusit hrát za Pantery. No a tak se začala psát moje florbalová kariéra.
Báro, děkuji za obsáhlý rozhovor a přeji nespočet zážitků a radostí z rozvlněné síťky soupeřů.