Osobnost měsíce října – Alexandra Hegingerová

V dresu FBC Ostrava; FOTO: Ladislav Káňa

Florbal chci hrát celý život

Jestli jsou stále v našich klubech hráči, kteří patří do kategorie „no name“ dříčů, co jedou stále naplno a bez kterých by se hvězdy neobešly? Ti, co mají poctivý přístup a nemají pořád připomínky? Ti. kteří soupeřům nedají nic zadarmo a na hřišti jsou neskuteční bojovníci a odvedou práci za dva?
Trenér ženské složky Torpéda Havířov Tomáš Kozlík to vidí jednoznačně: „Popis dříče padne na naši Sašu Hegingerovou z Torpéda Havířov“.

Trenér a tvůj tým v tobě vidí dříče. Co tě jako první napadlo, když jsme tě kontaktovali se žádostí o rozhovor?
Že je to pro mě velká čest a moc si toho vážím. Za to bych Vám i chtěla poděkovat za oslovení. Byla jsem hodně šťastná, ale zároveň i překvapená. V týmu si myslím, že každý vyniká něčím jiným, někdo má lepší střelu, někdo to umí více s míčkem na hokejce a někdo je talent od přírody. Popravdě nejsem ten typ člověka, který se moc vychvaluje, takže je to pro mě celkem těžké říct v čem vynikám. Spíš si myslím, že se snažím podporovat tým během zápasu a snažím se nemít špatnou náladu, tím jde pak celý tým dolů, ale každý víme, že při sportu ty emoce hodně pracují a kolikrát se stane, že si řekneme mezi spoluhráčky něco, co tak ani nemyslíme. Ale to ke sportu patří. Jediné, v čem si myslím, že trošku vynikám je rychlost, někdy mi to jde více s míčkem a možná mám, jak se říká, florbalové myšlení, ale jinak mi přijde, že v týmu máme hodně dobrých hráček. A taky se mi moc dobře hraje se spoluhráčkami a vždycky mě namotivují a podrží, za co jim chci poděkovat, pokud si to čtou.

Alexandra Hegingerová (vlevo)

S rolí dříče se pojí především chuť vyhrávat, ale také zodpovědnost za výsledek. Kde bereš svou motivaci k „lítání“ po hřišti?
Motivaci, spíš si vždycky jdu za tím, že jdeme vyhrát a zahrát si. Florbal mě hodně baví a určitě bych nerada přestala až půjdu někam na výšku. Navíc se chci zlepšovat a zlepšovat. Pořád je totiž co zlepšovat.
Hodně mě při florbalu podporuje rodina. Bez nich bych byla, kdo ví kde. Jsou pro mě velkou oporou a vždycky mě ve všem podrží. Chodí se dívat na zápasy, ale kolikrát mi říkali, že se na to nemůžou dívat, protože vidí, jak někdy při hře spadnu a bojí se o mě. 🙂 Samozřejmě velkou podporou jsou pro mě i přátelé, spoluhráčky a moje přítelkyně.
Mým cílem bylo dostat se do reprezentace, ale když jsem byla v Ostravě, tak jsem zjistila, že to není lehké skloubit se školou, určitě to jde, ale dala jsem přednost škole. Samozřejmě mě to pořád drží, ale vím, že florbalem se neuživím. Splnila jsem si sen dostat se do výběrů, což je pro mě taky velký úspěch. Ale florbal chci hrát celý život.

Když jsi s florbalem začínala, napadlo tě někdy, že tě tak pohltí?
Popravdě ani ne. Pokud si to dobře pamatuji, tak jsem začala hrát florbal asi před 10-11 lety. Ještě předtím jsem hrála 4 roky na housle, což pro některé, co mě trošku znají, může být směšné. 🙂 Po nějaké době mě to přestalo bavit a chtěla jsem dělat nějaký sport, proč zrovna florbal si moc nepamatuji, ale rodiče mi říkali, že když jsem chodila jako malá na plavání na halu, tak jsem tam vždycky sledovala kluky, jak hrají florbal. Třeba to bude i tím. Vím, že když jsem jednou přišla domů tak si pamatuji, že mamka mě čekala ve dveřích a držela hokejku v ruce, pak už si jenom vzpomínám, že jsem začala hrát.
Začínala jsem hrát s kluky a za to jsem jenom ráda, protože mi to dalo hodně. To ještě existoval tým Slavie, později se pak spojil s Torpédem Havířov a hrála jsem za Torpédo Havířov. Asi před 3-4 lety za mnou přišel trenér od juniorek, jestli nechci hrát za ně, bála jsem se, jestli mezi holky zapadnu, ale zjistila jsem, že lepší spoluhráčky jsem nemohla najít. To mi připomíná, můj první den na tréninku, seděla jsem v rohu šatny a byla úplně ticho, někdy si na to vzpomeneme a smějeme se tomu, protože to nám to teď přijde nereálné. 🙂 Můj zlom, kdy si myslím, že jsem se stala lepší hráčkou byl přibližně v starších žácích. Opravdu mi to s těmi kluky dalo hodně.
Vyzkoušela jsem si hrát i za FBC Ostrava. Jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet hrát v extraligovém týmu, beru to jako velkou zkušenost. Zároveň jakou velkou zkušenost a úspěch beru výběry OL a MS kraje minulý rok, kdy jsme skončily na 3 místě. Hodně ráda na to vzpomínám. V Ostravě jsem byla sice jenom půl roku, protože to pro mě bylo hodně náročné, jak se školou, tak i časově, neměla jsem skoro vůbec volný čas a já jsem ten typ člověka, že nějaký volný čas potřebuji, ale tím jsem chtěla říct, že mi to určitě hodně dalo hrát v Ostravě, nabrala jsem nějaké zkušenosti a naučila se novým věcem, přece jenom to bylo o něčem jiném. Když jsem ale přišla zpátky do Havířova, tak jsem si všimla, že se celkem dost změnilo. Jak hráčky, tak trenér, který si myslím ten tým posunul o něco dopředu a jde na něm vidět, že chce dosáhnout co největších úspěchů. A snad i celý tým.

Výběry dorostenek MS a OL kraje 2018

Nekecá, nefňuká a nestěžuje si, jen prostě maká. Platí to o tobě?
Někdy si postěžuji, ale ve své hlavě nebo mezi spoluhráčky. 🙂 Vždycky se snažím makat na 100%, jak na tréninku, tak na zápase. Ale každý má někdy svoje dny a třeba se mu nechce, ano přiznávám. Kolikrát se mi i nedaří, ale to je přirozené.

Často zazní – ta dře a maká ještě bokem? Co navíc bokem mimo trénink ještě děláš?
Mimo florbal se snažím hrát jen tak rekreačně pro zábavu třeba fotbal, který mě taky hodně baví, navíc přítelkyně fotbal hrála a něco málo se mě snaží naučit, spíše z okruhu freestylu. Dále mě baví badminton, tenis, ping pong, dá se říct, že skoro všechny míčové hry až na basketbal, ten moc nemusím. V létě někdy jdeme na hory s rodinou nebo přítelkyní, ale taky to není úplně moje oblíbená aktivita. V zimě jezdím na snowboardu, na lyžích jsem taky jezdila, ale chtěla jsem zkusit i snowboard. Například běhání jen tak mě moc nebaví, nejsem taková, že bych si řekla, teď půjdu běhat, když už tak jedině s někým. To si radši zacvičím doma nebo zajdu zaplavat.

Chci-li po hráčích aktivitu a docházku na trénink, tak nezřídka se vymlouvají na školu, platí to i tobě?
Tuhle ,,výmluvu´´ popravdě nemám moc ráda, neříkám někdy je to třeba pravda, že se potřebuji učit, ale použila jsem ji tak 1-2. Umím si rozvrhnout, kdy se budu učit, navíc tréninky máme spíše k večeru, takže jak přijdu ze školy, tak se jdu učit. Učím se pak cestou do školy nebo na trénink a ve škole o přestávkách. Kolikrát už i cestou ze školy. Kde to jen jde. Někdo má školu a někdo zase práci.
Chodím na střední školu, horní gymnázium v Havířově do 3 ročníku a myslím si, že takovou ,,výmluvu´´ třeba budu potřebovat až budu maturovat, ale i tak si myslím, že ne. Umím si rozvrhnout, kdy se budu učit. Navíc jsem ten typ člověka, že musím mít všechno předem naplánované.

V dresu Torpéda Havířov s číslem 13; FOTO: Archív hráčky

Mnoho lidí více vyzdvihuje hráčku, která tři branky vstřelí, než tu, kdo třem obdrženým gólům zabrání. Není to někdy deprimující? Jak se s tím vyrovnáváš?
Myslím si, že se s tím vyrovnávám celkem v klidu. Ale nejlépe to můžou posoudit lidé kolem mě. Ale určitě je pro mě více výsledek týmu než můj osobní. Neříkám, že se nedívám na statistiky hráčů, ale to je spíše pro motivaci.

Prožíváš hru? Jak pouštíš ven své emoce?
Hru prožívám hodně. Když se mi třeba vůbec nedaří tak na sebe nadávám nebo někdy i hodím hokejku za mantinel. Párkrát si mumlám i pod nos. 🙂 Když se mi naopak daří nebo vstřelím gól, nemám žádné extra oslavy, spíš jsem vždycky šťastná, že to konečně vyšlo. A slavíme to spíš jako tým.

O dříčích je známo, že i kdyby měli umřít, tak nastoupí na palubovku. Jak bojuješ s nemocemi, máš nějaký zaručený tip, jak být stále fit a makat naplno? Neskolí tě už rýmečka?
Já moc nemocemi netrpím, málokdy jsem nemocná a když už tak se z toho snažím vyležet, piji čaj a různé medicíny. Na tréninky, ale chodím. Takže rýmečka mě neskolí. Ale jinak žádný tip, jak být stále fit asi nemám. A ano na palubovku bych nastoupila i kdybych měla umřít. Navíc se mi za těch 10 let ještě nestalo žádné vážné zranění, což musím ale zaklepat.

Dříči jsou známí i tím, že jsou dobří prognostici a mají vize. Kde vidíš svůj současný tým za dva roky. Jinými slovy, dokážeš si tipnout kolik spoluhráček budeš mít za dva roky ještě kolem sebe?
Popravdě jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale myslím si, že asi zůstaneme v lize, kde jsme, protože hodně hráček odešlo a myslím si že i ještě odejde. Ono je to těžké, za dva roky se může stát cokoliv. Samozřejmě by bylo super, kdybychom postoupily do vyšší ligy, ale to záleží na celém týmu. Navíc ani já nevím, kde za dva roky budu. Za rok maturuji a podle toho kam se dostanu na výšku, uvidím, jestli zůstanu nebo půjdu někam jinam. Ale určitě je to náš cíl, dostat se do vyšší ligy.

Děkuji za rozhovor a přeji opravdu florbal na celý život.
Děkuji

Tým Torpedo Havířov; FOTO: archív hráčky

About the Author: ivosin