Ročníkům 2000 končí jedna životní éra. Končí jim juniorský herní věk a po prázdninách již budou jen „dospěláci“. Nebude to na zkoušku, na výpomoc a pro získání zkušeností, bude to napořád. Tak jim skončí doba bezstarostného hraní a teď to bude již jen natvrdo, o body, o pozici v mančaftu. Začínalo jich mnoho, přemnoho a dnes jich nezbylo moc. Pojďme se zeptat těch, co vydrželi, těch několika osobností z Moravy, na to jaké byly ty roky dětského a mládežnického hraní a co bude dále?
Výrazných hráček – osobností – ročníku 2000 se zkušenostmi z ženské ligy není moc, ale rozhodně sem patří gólmanka FBC Ossiko Třinec Martina Szwanczarová.
Zvednutý pohár nad hlavou je odměna za celý rok dřiny
Ahoj Martino, co se ti vybaví, když se řekne “florbal”?
Tým, dřina, pot.
Proč sis vybrala právě florbal a jakým sportům se ještě věnuješ? Stíháš i něco jiného kromě florbalu nějaké koníčky? Kolik a co jsi obětovala florbalu? Myslíš si, že ti dosud něco ze života uteklo?
Někdy si váš budoucí sport vyberete prostě čistě náhodně. Mě k němu přivedla moje kamarádka, která to chtěla zkusit, a mě to tehdy chytlo natolik, že jsem u něho zůstala a doslova se do něj zamilovala. Kdybych měla říct proč, tak asi proto, že je to týmový sport. Nejde o to, kolik dáte gólů vy nebo v mém případě kolik toho chytím, ale spíš o to, jestli zápas dokážete vyhrát jako tým.
Kromě florbalu se věnuji jen škole a mému psovi. Samozřejmě si občas zajdu zaplavat či si zahrát něco s přáteli nebo tak, ale čistě závodně je to jen florbal. Věnuji mu většinu svého volného času. Během týdne čas zabírají tréninky, o víkendu zase zápasy, ale stále je tam hodně prostoru na ostatní věci. A že by mi něco uteklo? To se říct asi nedá. Florbal je prostě mou součástí, takže není, co by uteklo. Ano, samozřejmě ne každý víkend jste doma, ne vždy máte čas na kamarády, rodinu, ale i tak když žijete tím, co milujete, tak nemůžete o nic přijít.
Jak dlouho hraješ florbal za současný mateřský tým a kde jsi začínala? (od kolika let, popř je-li více týmů v pořadí)
Za Třinec hraji už od mého začátku, tedy nějakých 5 let. Začínala jsem, když mi bylo asi 13 let a od té doby jsem mu stále věrná.
Jsi impulzivní hráčka, anebo kliďas?
Spíše ten kliďas.
Zažila jsi spoustu trenérů, jaký a v čem tě ovlivnili?
Když jsem začínala u mladších žáků, tak jsem měla dva trenéry, kteří mi dali potřebné základy pro florbal. Když jsem poté přecházela do dorostenek (tehdy ještě jako hráčka), potkala jsem celkem asi 4 trenéry. Tehdy to bylo ještě takové o sbírání zkušeností atd.
Všichni trenéři mi něco dali, kdybych ale měla pojmenovat trenéra, který mě nejvíc ovlivnil, tak je to Jiří Kajfosz, ne jenom svým chováním, ale hlavně přístupem. Začal mě trénovat, když jsem šla do dorostenek, pak v juniorkách a nakonec i v ženách. Hlavně to byl 1. trenér, kterého napadlo, že můžu být gólman a dal mi poprvé základy chytání. Díky němu jsem teď v bráně a dělám to, co mě baví. Takže vlastně ovlivnil celou mou florbalovou kariéru, a to mu nikdy nezapomenu. Navíc mě naučil si v bráně věřit. A hlavně je to ten typ trenéra, který ví přesně co dělá. Vždy se dívá na to, jak na tom jste a motivuje vás dřít dál. Tréninky pod jeho vedením vás mají vždy někam posunout, a tak by to mělo asi vypadat vždy.
Letos to byl tvůj poslední rok v juniorkách, kdy jsi hrála jak 2. ligu juniorek, tak i 1. ligu žen. Jak moc to bylo pro tebe náročné skloubit tyto dvě soutěže?
Když to vezmu od začátku sezóny, tak prioritou byly pro mě, co se týče chytání, juniorky. Ženy představovaly spíše motivaci dřít a zlepšovat se. Ale když se tam zranila gólmanka a já najednou dostala prostor, o kterém jsem snad ani nesnila a část sezóny jsem chytala sama, tak to náročné celkem bylo, a to spíš někdy psychicky. Když jsem si uvědomila tu tíhu zodpovědnosti, to že musím ten tým vždy stabilně podržet. A prostě i ten pocit, že se nesmím zranit a musím podržet jak juniorky, tak ženy, byl celkem zvláštní. Občas jsem byla unavená nebo jsem pociťovala bolest kolen a volných víkendů taky moc nebylo. Na druhou stranu mi ta sezóna dala strašně moc zkušeností. Takže určitě mě to všechno někam posunulo. A pro mě to byla jedna z těch nejnáročnějších, ale i nejlepších sezón.
Který zápas za celou sezónu byl pro tebe ten nejtěžší (z tvého pohledu)? Jaký moment z celé sezóny ti nejvíce utkví v paměti?
Těch zápasů bylo hodně. Ale kdybych měla říct jeden, tak by to byla asi prohra s Dobruškou, kdy jsem fakt neměla svůj den, a modlila jsem se, aby ten zápas už skončil. Bylo to pro mě dost náročné hlavně na psychiku. Ještě když jsem ani nemohla jít vystřídat. Za celou sezónu je jeden moment, který mi zůstane v paměti na dlouho. Hráli jsme zápas s Brnem, a i když jsme byli lepší, tak jsme ke konci zápasu tekli 2:3, my se ale nevzdaly a 6 s před koncem vyrovnaly. Byl to neskutečný zážitek, na který jen tak nezapomenu. Ten zápas jsme pak vyhráli v prodloužení. Takže ta radost byla na místě.
Čím si myslíš, že můžeš být užitečná v dospěláckém celku? Jakou podle tebe budeš zastávat roli v ženském týmu?
Abych řekla pravdu nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlela. Doufám, že budu užitečná třeba v tom, že se jen tak nevzdávám. V týmu budu tvořit spíš gólmanskou dvojku, a i když bych chtěla chytat i ty nejtěžší zápasy, tak na druhou stranu, ale vím, že ještě nemám tolik zkušeností a takovou kvalitu, abych je chytala. Vše bude ale záviset od toho, jak to bude vidět trenér.
Jak se teď cítíš? Jak probíhá tvůj běžný tréninkový režim?
Momentálně se cítím skvěle. Přede mnou je poslední ročník střední školy a snažím se užít si prázdniny. Ty by se ovšem neobešly bez letní přípravy. Takže tréninkový režim do konce července je makání na stadionu s týmem a pak přijde na řadu příprava v hale.
Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Zatím za ten největší úspěch beru mistrovský titul s juniorkami loňskou sezónu (2017/18). Byl to úžasný zážitek a určitě na něj jen tak nezapomenu. Zvednutý pohár nad hlavou představoval odměnu za celý ten rok dřiny. Jako úspěch ale beru samozřejmě i to, že jsem dostala šanci v ženách.
Mnoho hráčů bere juniorskou soutěž jako vrchol své kariéry a ta potom spíš upadá nebo rovnou skončí. Jaké cíle máš do budoucna ty? Máš nějaký florbalový cíl, kterého bys chtěl dosáhnout?
Já jako vrchol své kariéry juniorskou soutěž moc neberu. Určitě se tím uzavřela jedna etapa florbalu, a to toho mládežnického. Teď už to bude o tom vybudovat si místo v sestavě. Chtěla bych se pokusit zaútočit na post gólmanské jedničky, ale vím, že to snadné nebude. I tak bych se alespoň trochu chtěla kvalitou přiblížit mojí parťačce Dáši. Ten největší cíl ve florbale a pro mě i motivace je zahrát si jednou extraligu, a kdyby to bylo s Třincem, byl by to splněný sen, asi pro celý tým. A upřímně věřím, že jednou tam všichni spolu budeme, ač ta cesta bude ještě dlouhá.
Martino, děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru ve vytyčeném cíli.
