Osobnost měsíce července – Vlaďka Maděrová

Honit se za míčkem mě prostě baví

Vlaďka Maděrová; FOTO: Flickr Českého florbalu

Krajské reprezentace tzv. „výběry“ sezóny 2017/2018 jsou definitivně za námi a trenéři se mohou na začátku prázdnin soustředit na skládání nových týmů. Budou mít z čeho vybírat a budou mít šťastnou ruku při volbě hráčů? Najdou ve svém regionu osobnosti, o které se budou moci opřít? Nové lídry, kapitány, gólmany, střelce? Než se složí nové Výběry, vyzpovídejme dva kapitány, doslova lodivody svých týmů. Jejich úkolem v pravém slova smyslu bylo vést své týmy skrz nebezpečí a nástrahy finálových turnajů s jediným cílem, co nejlépe uspět. V lednu v Ostravě vedl Jihomoravský kraj Oliver Gold a dívky sloučeného OL+MS kraje v Plzni dirigovala Vlaďka Maděrová.

Ahoj Vlaďko, před odjezdem do Plzně jste patřily k papírovým favoritům turnaje. Těšily jste se na turnaj? Jaké byly týmové ambice? Měla jsi radost, že jsi se dostala do týmu výběrů? Jak došlo ke Tvému zvolená kapitánkou?
Ahoj! Natěšení na výběry je pro mě osobně každoroční záležitost. Přijde mi to jako takové zakončení sezóny a uvolnění se od toho celoročního tlaku, který v sezoně přirozeně bývá. Vždycky jsem neskutečně ráda, když mi přijde pozvánka. Myslím si, že budu mluvit za všechny holky, když napíšu, že jsme si to jely hlavně užít a zahrát si proti nejlepším hráčkám v naší kategorii. Určitě jsme se jako favoriti nebrali. Už jenom při pohledu na Pražský výběr nám bylo jasné, že si jakýkoli úspěch budeme muset vydřít. Tak trošku jsme tušily, že na nejvyšší příčky to asi letos nevypadá. Ale i tak od začátku panovala v týmu dobrá nálada. Mé zvolení za kapitána nebylo nic velkého, hodně to bylo asi zapříčiněno i tím, že jsem z týmu nejstarší. Před prvním zápasem mi dal trenér kapitánskou pásku a bylo rozhodnuto.

V základní skupině jste podávaly nevyvážené výkony. Na celek ze silného regionu až s podivem. Co jste si řekly před čtvrtfinálovým utkáním se Západočeským krajem? Jak jste se připravovaly?
Naše hra rozhodně ze začátku nebyla ideální, co si budeme nalhávat. Ale každý další zápas na nás šlo vidět zlepšení a lepší sehranost. Ono jet na turnaj s týmem, který měl jen tři tréninky na seznámení se, asi není úplně ideální. Ale že pocházíme ze silného regionu? V dorostenkách už dávná minulost…

Hráčky Vysočiny s Jihočeškami si s Vámi poradily a v podstatě dvakrát vynulovaly výběr MS a OL kraje na turnaji. Vždyť jen v semifinále jste vyslaly na Vančurovou v soupeřově brance patnáct střel, ale ani napodruhé jste ji nedokázaly překonat. Tím jste se odsoudily k boji o bronz. Čím to, co se stalo?
První zápas proti Jihočeškám jsme byly hodně překvapené. Holky byly sehrané, nahrávaly si to přesně a obecně o sobě na hřišti věděly. To se o nás rozhodně říct nedalo. Zaslouženě vyhrály. Ten druhý už to vypadalo trošku jinak. Přeci jenom jak píšeš, měly jsme často velký tlak, ale znovu se ukázalo, jak si nedokážeme poradit v gólových šancích. Navíc jejich brankářka nám ke gólům moc nepomáhala.

Bronzový tým dorostenek MS+OL kraje; FOTO: Flickr Českého florbalu

O bronzovou příčku jste se poprali s výběrem Libereckého a Ústeckého kraje. Měly jste ještě motivaci do utkání? Kdo Vás dokázal nabudit? Utkání skončilo fotbalovým výsledkem 1:0, kdy v polovině druhé části se prosadila spoluhráčka Anna Křížková? Oslavovaly jste na dlouhé cestě domů?
Byl to poslední zápas po dlouhé sezóně. Víkend byl náročný a sil bylo málo. V zápase šlo spíše o to, kdo má větší motivaci, než o to, kdo je na tom herně líp. Urvaly jsme to, protože jsme chtěly. A to hodně. Dlouho jsme se klasicky trápily s koncovkou. Dokonce se ozvalo i pár tyček. Proto, když Anička dala gól, ze všech ta nervozita z neproměněných šancí spadla. Za výhru jsme byly více než rády, trošku nám to zvedlo náladu z ne moc šťastné sezóny.

Mise splněna. Medaile pro MS+OL kraj získána. Sama hodnotíš turnaj za skvělý zážitek: „Když se řekne radost, tak si vzpomenu na tento okamžik.“ V čem to bylo?
Ono to ani moc nejde popsat slovy. Sešla jsme se skvělá parta holek, která spolu jezdí na výběry už nějaký ten pátek. Známe se už dlouho a nešlo ani tak o hru, jako spíše o ten pocit společně něco dokázat. Přeci jenom tyhle výběry byly moje poslední a musím říct, že i nejlepší ze všech. Díky holky.

Účast ve výběrech mnoha hráčkám otevřela dveře do juniorských a ženských týmů. Jak je to u tebe? Trénuješ a máš možnost trénovat s vyššími kategoriemi? Jaké to je okoukávat a učit se o nejlepších hráček ve Vítkovickém dresu?
Za juniorky nastupuji stabilně, což jsem neskutečně ráda. Když jsem do Vítkovic přišla, moje očekávání byla daleko menší, než co za příležitosti se mi naskytlo. Možnost trénovat s ženským Áčkem občas mám, ale přiznám se, že si občas ani neuvědomuji, co za šance dostávám. Koukat na hru a nasazení těch nejlepších během tréninku mi dodává hodně vůle na sobě pracovat dál. Snad to trenérovi svými výkony v této sezóně dostatečně vrátím.

Boje s Ivanti Tigers Praha; FOTO: Miroslav Filip

Vítkovický dres Ti v této sezóně přinesl řadu medailí, když to shrnu, tak 2. místo v juniorkách, rovněž první místo na OpenGame G19, bronz z PG G18 i Ostrava Cupu a nakonec bramborová placka v MČR dorostenek. Jednoduše lze říci, kde byly Vítkovické junky a dorky, tam byla Vlaďka Maděrová. Současně se Tvé jméno objevuje na seznamu nejlepších juniorek ČR. Stane se jméno Maděrová synonymem úspěchu?
Za všechny tyhle úspěchy převážně stojí náš tým. Všechny chceme vyhrávat a všechny taky pro to děláme, co můžeme. Když se na jakémkoli zápase nebo turnaji neobjeví ty správné týmové emoce, většinou to nekončí dobře. Příkladem jde letošní MČR, které pro nás bylo menší zklamání. Teprve budu prvním rokem juniorka. Je ještě hodně cesty přede mnou a nevidím důvod se ohlížet zpátky. Ještě nic tak velkého jsem nedokázala, aby moje jméno bylo synonymem vůbec k něčemu. Možná jednou…

Stále mluvíme o reprezentaci MS kraje a celku Vítkovic, ale kdo tě zná, ví že pocházíš z Vikýřovic a s florbalem jsi začínala v Šumperku. Jak došlo ke Tvému přesunu do Vítkovic?
Mí bráchové i táta hrají hokej, takže jsem jako malá strávila většinu času na zimním stadioně. Hokej mě lákal, a kdyby v Šumperku byly pro holku přijatelnější podmínky, tak by všechno bylo asi úplně jinak. Jenže nebyly a tak se hledala jiná, lepší alternativa. Vystřídala jsem plno sportovních i nesportovních kroužků, ale v žádném jsem moc dlouho nevydržela. Pak mě osud zavedl na první florbalový trénink a bylo rozhodnuto. V Šumperku byl tehdy ženský florbal na vzestupu a scházelo se nás na trénincích celkem hodně. Měla jsem i celkem štěstí, protože nás trénoval bývalý trenér juniorské reprezentace Michal Marošek, který mě naučil prakticky všechno, co dnes umím. Bohužel ženská složka se v Šumperku rozpadla, vlastně svoji poslední sezónu jsem odehrála jako starší žákyně na výjimku za juniorky, protože nebylo dost hráček pro moji kategorii. Ten rok jsem taky končila základku, takže mi bývaly dvě možnosti: Buď půjdu na školu v Šumperku a florbal budu hrát jenom pro zábavu nebo půjdu za florbalem a na školu do jiného města. Asi tušíte, co jsem si vybrala a myslím, že jsem si vybrala správně.

Finálové boje s pražským Chodovem; FOTO: Miroslav Filip

Před pár lety nebylo odloučení od rodiny ničím neobvyklým, ale v současnosti je v kurzu pobyt u rodičů a pod kontrolou. Jak zvládáš samostatnost a život na internátě?
Ze začátku to bylo trošku těžší, ale hnal mě florbal. Když se na to období podívám zpětně, asi bych se musela hodně přemlouvat, abych do toho šla znovu. Ale dalo mi to nespočítatelně moc zkušeností, ze kterých budu čerpat do konce života. Na internátě jsem teď spokojená, člověk alespoň získá určitý pocit soběstačnosti. Není to tak hrozný, jak si většina lidí představuje, vlastně je to celkem dost fajn… dobře tady vaří!

Řekla by jsi před pár lety, když jsi s florbalem začínala, že by Tvá zábava mohla nabrat takovýto směr? Anebo byly tvé sny a cíle vždy tak vysoké?
Rozhodně by mě nic takového ani nenapadlo. Vždyť já ani pořádně nevěděla, co jsou ty Vítkovice zač. Honit se za míčkem mě prostě bavilo a žádné ambice jsem v tom nehledala. Můj největší úspěch byl tehdy postup ve školním poháru a to mi ke spokojenosti naprosto stačilo. Vyšší cíle přišly až s narůstajícím věkem a s první pozvánkou na výběry, které mi pak vlastně otevřely pomyslnou bránu do Ostravy.

A zákeřný dotaz na závěr. A proč to vlastně děláš?
Zase tak zákeřná otázka to není. Dělám to pro ten pocit. Ten pocit, když je celý zápas nerozhodnutý a vaše kamarádka dá před koncem zápasu gól a všechny společně za ní běžíte. Ten pocit, když se odpíská konec zápasu a my jsme to dohromady jako jeden tým dokázali. Protože ten pocit je prostě fajn.

Děkuji za rozhovor a pro splnění tvých cílů přeji hodně zdaru.
Já taky děkuji!

FOTO: Miroslav Filip

About the Author: ivo sin