Bez svých talismanů nedám ani ránu

O brankářích se říká, že jsou jiní, že mají svůj vlastní svět. Hájí svatyni týmu, umí si JI „postavit“ na správné lajny, předvádí zázračné zákroky, výkony z jiného světa, doslova čarují před našima očima, diváky i soupeře přivádí do extáze. Stojí na rozhraní mezi běžným světem hráčů a duchem týmu se všemi jeho představami a touhami po výsledku. Stejně jako šamani jsou gólmani privilegovanou bytostí, avšak jsou někdy špatně vnímáni jako obětníci.

Jak poznáme dobrého šamana? Typickým prvkem šamana je jeho rituální oděv a posvátná maska. Florbaloví šamani mají masku v podobě helmy, za níž čelí nejen nebezpečným ranám, ale odděluje je od okolního dění, nacházejí za mřížkou klid. Jejich obličeje zůstávají skryty a jen výjimečně je odloží v průběhu boje. Opravdu dobrého šamana rozpoznáme pro jeho klidnou přítomnost, jeho znalosti a správné chování, ale především pro jeho pokoru a upřímnost.

První odpovídající osobností z řady gólmanů je Lucie Řeháková z FBC Přerov. Lucka pravidelně nastupuje jako brankářka juniorek, letos se však také objevila na soupisce žen, kde zatím nepoznala hořkost porážky.

Ahoj Lucie,

začneme dnes trochu jinak. Neflorbalově. Myslíš, že jsou kolem nás věci, které se přirozeně nedají vysvětlit? Mám na mysli nějaké tajemno, duchovno, neobvyklou souhru náhod, nitky, které nás poposunují a záhadné jevy, které rozum nepobírá?

Nepovažuji se zrovna za fanouška nadpřirozena, ale věřím, že všechno, co se děje, má svůj důvod. I ve chvíli, kdy sled daných událostí absolutně nedává smysl a sami si nedokážeme vysvětlit, proč se to děje právě nám. On se nakonec vždycky ukáže, ať už dřív, nebo později. Taky jsem (asi jako každý brankář) trochu pověrčivá a lpím na svých talismanech pro štěstí.

Dá se říci, že do brány tě zavedla nějaká vyšší moc, že nasměřovala Tvou mysl? Anebo jsi gólmanství zdědila?

Popravdě, začínala jsem jako levý obránce … opravdu LEVÝ obránce, nejen kvůli tomu, že jsem hrála na levé straně hřiště. Po půl roce útrap, kdy jsem nebyla schopná trefit snad ani mantinel, jsem chtěla úplně skončit. Ale ještě předtím jsem to zkusila v brance, měla to být taková poslední možnost, jak u florbalu zůstat. Ani tam to ze začátku nebylo úplně snadné, ale postupně mě to začalo bavit a dnes si nedokážu představit, že by tomu bylo jinak. Takže možná ano, i můj prvotní neúspěch měl svoje opodstatnění, i když se ukázalo až s odstupem času.

Máš nějaký před zápasový rituál, který ti pomůže k větší koncentraci?

Jediným rituálem před zápasem je týmový pokřik u branky, jinak si na ně nijak zvlášť nepotrpím. Za to bez svých talismanů nedám ani ránu – třeba ponožky pro štěstí s mopsíky nebo plyšový klokánek, to musí být.

Z pohledu hráčů, jsi poslední, kdo může zabránit gólu. Pokud „selžeš“ i ty, padne branka. Tíží Tě toto vědomí nebo si něco takového nepřipouštíš? Cítíš na sobě obrovský tlak? Nastanou situace, kdy se doslova „modlíš“?

S tímto vědomím musí nastupovat na hřiště každý brankář, nejde vejít do brankoviště se strachem, že něco pokazíte. Je potřeba mít tak akorát sebedůvěry, abyste podali optimální výkon. Pokud jdete do branky přemotivovaní, po prvním gólu se zbortíte jako domeček z karet. Pokud tam jdete ve stavu totální apatie, zbortili jste se uvnitř už sami v šatně. Ideální zápasové rozpoložení se člověk nenaučí na tréninku, musí k němu sám časem dospět. Přiznám se, že dostat se do takové fáze bylo pro mě tou nejtěžší věcí, kterou jsem se během let v brance musela naučit. Ten obrovský tlak, co máte na bedrech musíte přijmout, respektovat ho, ale nenechat se jím ohrozit.

Gólman by si měl řídit obranu, rozestavení, bloky a podobně. Děláš to? Křičíš na spoluhráče a dáváš jim pokyny? Co děláš, když tě neposlouchají? Nepotřebuješ někdy zastavit čas a přestavit spoluhráče jako figurky na šachovnici? Udržíš v takových chvílích své emoce na uzdě?

Jsem povahou trochu cholerik, takže s tím mám občas problém. Na druhou stranu jsem ráda, že moje spoluhráčky si na to už zvykly a doufám, že ví, že se jim tak snažím pomoct. Ruku na srdce, sem tam po nich zařvu i něco, čemu se opravdu nedá říkat pochvala ani rada. Nikdy to ale nebylo nic, čemu bychom se po zápase v šatně nezasmály.

Pomůže Ti, když si to vyříkáte? Mávneš kouzelným proutkem?

V tomhle směru závidím mužské kategorii. Pokud se u nich v šatně řeší nějaký problém, vyříkají si to, zanadávají si a najdou způsob, jak to udělat příště líp. Holky se zatvrdí, urazí a někdy pak přestanou úplně hrát. Nejsem zastáncem toho, aby se dlouze diskutovalo o chybách. Řekneme si, co bylo špatně, co příště zlepšit a z čeho se můžeme poučit. Potom se už soustředíme na další zápas – stejně to, co se stalo, už nezměníme.

Je chováním, stylem chytání, komunikací se spoluhráči některý z gólmanů/gólmanek vzorem? Nějaký tvůj Guru?

Obdivuji všechny vrcholové sportovce bez rozdílu disciplíny, které se věnují. Ale sama žádný vzor nemám – zastávám poněkud filozofický názor, že být něčím něčeho je vlastně být ničím ničeho.

Být gólmanem na nejvyšší úrovni vyžaduje množství úsilí, které jsi musela dát do toho, aby ses dostala v kariéře až do tohoto okamžiku. Přece jen jsi už dlouho v oboru a Tvé jméno už něco znamená.

Za těch šest let to byl nespočet tréninků, víkendových zápasů nebo letních turnajů. Sice nemám tolik času na kamarády a všechno, co mě baví, ale nemyslím si, že bych se v tom výrazně lišila od kteréhokoliv mladého sportovce. Vždycky je potřeba něco obětovat, pokud chcete něčeho dosáhnout a ve sportu to platí dvojnásob. Samozřejmě, často se mi stává, že týden má málo dní na to, kolik bych toho během něj chtěla stihnout. Hlavně teď, když jsem v maturitním ročníku, který pomalu finišuje. Studuji Střední pedagogickou školu v Přerově, brigádně učím angličtinu ve školce, do nedávna jsem doučovala slabší studenty k maturitě z angličtiny. Mimo tréninky a zápasy se teď připravuji i k maturitě z tělesné výchovy, takže do týdenního plánu zařazuji i posilovnu a bazén. Na florbal mi tedy nezbývá tolik času, ale rozhodně s ním nechci skončit. Musím taky zmínit to, jak mě v tomhle všem, co dělám, podporuje moje rodina, bez které by to nešlo.

Jak momentálně vidíš svoji nejbližší florbalovou budoucnost?

Jistě vím jen to, že se ho nechci vzdát. Moje budoucnost, i ta florbalová, se bude odvíjet podle toho, na kterou vysokou školu se dostanu. A to je zatím ve hvězdách.

Florbal se v posledních letech dynamicky rozvíjí. Myslíš si, že nastane doba, kdy bude profesionální?

Myslím si, že jednou se florbal stane profesionálním sportem, ale budeme si na to muset ještě počkat. Ve srovnání třeba s hokejem nebo fotbalem je florbal skutečně benjamínkem mezi kolektivními sporty a má to všechno ještě před sebou.

Existuje ve Tvé paměti nějaký zákrok či zápas, o kterém by se dalo říci, že byl zázračný?

Jednoznačně finálový zápas Poháru Českého florbalu středních škol v O2 aréně v Praze. Když náš trenér/tělocvikář tuto školní soutěž přihlašoval, vůbec netušil, že finále se koná právě tam. A vůbec, koho by tehdy napadlo, že se tam dostane banda budoucích učitelek z Přerova, a dokonce to celé vyhraje? Každopádně to byl neuvěřitelný zážitek, na který se nedá zapomenout.

Otázka na konec, jaké máš číslo na dresu a jaký má pro tebe význam?

Na dresu nosím od už začátku číslo 96. Je to převrácená 69, což je číslo, při jehož vyslovení se každý usměje (proč asi). No a je převrácené právě proto, že já sama se občas chovám jako postavená na hlavu. A při dalším převrácení vznikne 66, rok narození mého táty.

Lucie, děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších povedených sezón.